Marie Majerová (* 1. 2. 1882 v Úvalech, + 16. 1. 1967 v Praze)
spisovatelka
Marie Majerová (rozená Bartošová, provdaná Stivínová, pak Tusarová) byla výraznou ženskou osobností předválečné prózy a novinářka. Po 2. světové válce hrála s chutí a pocitem plné oprávněnosti roli stafáže komunistického režimu, stala se chodící klasičkou socialistické literatury, patronkou horníků a tragikomickým stínem původně velmi dobré autorky. Narodila se v Úvalech v domě č. p. 18. Vyrůstala v prostředí chudého Kladna, pak pobývala v Budapešti, ve Vídni a v Paříži, kde pracovala jako služka. Byla ovlivněna anarchistickým kroužkem kolem S.K. Neumanna a básníkem Františkem Gellnerem. S vervou se angažovala v sociálně demokratickém hnutí a v roce 1921 okamžitě vstoupila do komunistické strany. V té době již pracovala pro Rudé právo. V roce 1929, v souvislosti s nástupem Gottwaldova vedení, ze strany vystoupila. Pracovala v časopise Čin a věnovala se literatuře. Po 2. světové válce se do řad komunistické strany vrátila, působila v nejrůznějších funkcích, cestovala po světě a reprezentovala totalitní režim. V prvním literárním období se zaměřila na psychologické romány se zřetelem na ženské hrdinky. Hlavními postavami byly ženy zklamané a podvedené životem (Panenství, Mučenky). Dalším obrazem literárního zájmu byly ženské proletářky (Náměstí republiky, Nejkrásnější svět, Přehrada). Ve 30. letech 20. stol. přešla v románech k socialistickému realismu (Siréna, Havířská balada). Pro děti napsala mnoho povídek a novel (např. Robinsonka). Úvaly často navštěvovala, osobními finančními dary významně přispěla na stavbu kulturního domu.