Janeček Alois (Alois Janeček Pardubský)

Účastník a organizátor ochotnických divadel, herec kladenského divadla, herec a režisér divadla Rokoko, člen činohry Národního divadla a scenárista a především celoživotní malíř.

Alois Janeček Pardubský (*3. 12. 1894 v Praze na Žižkově, + 18. 9. 1974 Brandýs nad Labem-Stará Boleslav) se narodil 3. prosince 1894 v Praze na Žižkově Barboře Janečkové (rozené Fisherové) a Josefu Janečkovi jako prvorozený syn. Měl ještě další tři mladší sourozence: Josefa, Václava a Annu. Od útlého mládí jej přitahovala malířská paleta. Jeho výtvarný talent se projevil poměrně brzy. Poprvé na něj byl upozorněn jeho otec v době, kdy pracoval v Mnichově. Otec chtěl jeho talent dále rozvíjet, proto Pardubský začal studovat krajinomalbu na malířské akademii v Mnichově pod vedením profesora V. Schumanna (národností Čech). Po ukončení svého studia se vrátil zpátky do Čech a začal používat umělecké jméno „Pardubský“, kvůli své babičce, která z Pardubic pocházela. Zde se stal ochotnickým hercem. Všichni z rodiny byli ochotníci a Alois nebyl výjimkou. Byl také členem Sokola. Divadlo miloval už od malička. Divadlo ho zachránilo od nástupu do první světové války. Nemusel narukovat díky svému působení v kladenském divadle.  Pracoval také ve známém pražském divadle Rokoko, nejenom jako herec, ale i jako režisér. Později se stal dokonce členem činohry Národního divadla, kde měl možnost spolupracovat s mnoha slavnými herci. Mezi ně patří Jaroslav Marvan, Jaroslav Vojta, Zdeněk Štěpánek, Eduard Kohout a mnoho dalších.

Úvaly, divadlo, malování
Se svojí první ženou Vlastou, rozenou Šafránkovou, jejíž otec byl ředitelem významné tabákové firmy v Bratislavě, začal žít v Úvalech. Do Úval přišel v roce 1933 a zapojil se zde do kulturního života. Účastnil se ochotnických představení spolku J. K. Tyl jako herec, režisér a scénárista. V roce 1938 po přestěhování loutkového divadla do stálé scény v prvním patře sokolského domu na náměstí v Úvalech (hotel TJ Sokol) se stal členem i režisérem loutkového divadla. Činnost této scény skončila v roce 1940 nařízením místní nacistické posádky.


Foto: Výstava v roce 1936. Zdroj: Soukromé vlastnictví.

I přes jeho vytíženost divadlem a ve všech směrech, nepřestával malovat. Díky tomu se v Úvalech uskutečnilo několik výstav v Hotelu Budka, ve škole, v sokolovně nebo v jeho ateliéru ve Wilsonově ulici č. 323. Zřejmě i díky sňatku s Vlastou Alois používá na předválečnou dobu neobvyklý vlastní osobní automobil a cestuje. Vydává se na venkov, do přírody, ale i na velmi vzdálená místa. Cestování využívá k malování, ale při pobytu se zapojuje s místními i do ochotnického divadla a získává spoustu přátel.  Cestování miloval. Proto, kdykoliv měl příležitost, odjel do zahraničí, kde hrál s ostatními ochotníky a maloval přírodu, která ho zaujala. Nejčastěji jezdil do Vysokých a Nízkých Tater, Podkarpatské Rusy, na Slovensko a do Dalmácie.


Alois Janeček Pardubský, obraz ovčína „chalupa na Vinici v Úvalech“.
Zdroj: Soukromé vlastnictví.

Manželka Vlasta trpěla záchvaty z důvodu prožití vlakové nehody, jíž byla nešťastným účastníkem. Nehodu sice přežila, ale následky si nesla až do poslední chvíle svého života. A to Aloisovi život rozhodně nezlehčovalo. V červenci 1943 Vlasta umírá na zápal plic.


Foto: Pozvánka na  výstavu v době Protektorátu.
Kulturní akce byly zcela pod kontrolou okupační moci v podobě politicko-kulturní organizace Národní souručenství.
Zdroj: Soukromé vlastnictví.


Zátiší v lese. Zdroj: Soukromé vlastnictví.

Malířství
Přes všechen vliv nových, především pak abstraktních, směrů, které se k nám valily ze všech stran, Pardubský zůstal u realismu. Věnoval se hlavně krajinomalbám. Sám jednou, na zahajování výstavy v Přibyslavi, prohlásil: „ Příroda je tak krásná, že je hříchem zkrášlovat ji.“ Jeho díla jsou tedy přesná, detailní a propracovaná. Svou inspiraci čerpal jak na svých cestách, tak doma, v běžném životě, v rodině a u známých. Maloval na plátna pomocí olejových barev, ale občas zvolil také čtvrtku a pastely. Tyto obrazy, kvůli jejich nestálosti, dával většinou pod sklo. Nejraději tvořil přímo v přírodě na svých cestách. Pokud ovšem neměl dostatek času, vytvořil pouze několik nákresů, skic a samotný obraz maloval až doma. Sám si také vyráběl všechny rámy pro své obrazy.


Foto: Výstava v roce 1936. Zdroj: Soukromé vlastnictví.


Portrét. Kresba. Zdroj: Soukromé vlastnictví.


„Stará Praha, zámecké schody“, 1940. Zdroj: soukromé vlastnictví.

Inspirace
Pardubský samozřejmě obdivoval a inspiroval se mnoha soudobými autory. Sbíral plakáty s jejich tvorbou, kalendáře a podobné. Byli to většinou krajináři jako on sám, ale patřil mezi ně i Jan Zrzavý, který se vyjadřoval hlavně pomocí kubismu.

Prvním z inspirujících umělců byl Antonín Slavíček, český malíř, který se po ukončení studia začal věnovat impresionismu a krajinářství. Slavíček maloval venkovské krajiny z Hostišova na Táborsku, Kameniček u Hlinska. Zde vzniklo asi 70 obrazů, které jsou považovány za jeho vrcholnou tvorbu. Snažil se zachytit atmosféru venkova, malebnou českou krajinu, chalupy venkovanů, těžký a tvrdý život zdejších lidí, který považoval za mnohem skutečnější než život ve městech. Později se jeho tvorba obrátila a začal malovat zákoutí Prahy, ale nakonec se zase vrátil zpět ke krajinomalbě.

Dalším krajinářem byl Ota Bubeníček. Rád maloval české krajiny s chaloupkami zalitými sluncem, cesty s dalekými výhledy, pole a staré košaté stromy. Mezi jeho nejznámější díla patří obraz „Pod hrází“, který namaloval hned na počátku kariéry. Ten byl pravděpodobně absolventskou prací u profesora Ottenfelda. Snažil se o dobové směry, mísí různé formy a dosahuje vynikajících výsledků. V pozdější době ho ovlivnilo právě krajinářství, a to především pak německé. Maloval a kreslil až do vysokého stáří a stal se jedním z nejoblíbenějších Mařákovců.

U Mařáka studoval i další z Janečkových oblíbenců, Alois Kalvoda, který na sebe opět upoutal již svou absolventskou prací „Osiky u Velkých Němčic“. Od Mařákovy školy se ovšem odklonil. Zůstal sice u zobrazování krajin, avšak v mnohem dekorativnějším pojetí. Později se vzdal i celého krajinářství a realismu a začal pracovat ve stylu secesního dekorativismu, dále pak impresionismu. V mnoha jeho dílech můžeme najít známky expresionismu.

Mezi oblíbené autory patřil i Jan Zrzavý, a to i přesto, že se věnoval úplně jiným stylům než Pardubský. Stylům, které kolikrát Pardubský i odsuzoval. Jeho tvorba je ovlivněna zpočátku symbolismem, později impresionismem a kubismem. Po válce začal se svým osobitým stylem založeným především na imaginaci a bývá charakterizován jako poetismus.

Alois sbíral i repliky plakáty od nejznámějšího a nejvýraznějšího představitele secese Alfonse Muchy. Ten se proslavil, především u nás, svojí „Slovanskou epopejí“ a užitým uměním, díky kterému secese žije dodnes.


„Stará alej v Ransku“, Vysočina. Zdroj: Soukromé vlastnictví.

Janeček maloval hlavně na Českomoravské vysočině (Přibyslavsko), v Orlických horách, v Podkrkonoší, na Turnovsku, Posázaví, na Moravě, Slovensku (Tatry), v Dalmacii. Většinu námětů jeho obrazů tvoří krajiny a příroda celkově. Cestoval buď sám, nebo s přáteli, většinou divadelními ochotníky. Na svých výpravách se tak nevzdával ani divadla. Často pobýval také na Slovensku v Mengusovci, kde měl známé. Při jednom z pobytů byl požádán, zda by nemohl namalovat oltářní obraz do místního kostela. Alois tuto nabídku s radostí přijal a jeho obraz v tomto kostele je dodnes.  

Na oltáři v obci Mengusovce byl původně obraz „ Angelus “ – Proměnění Páně, z r.1781 od Michala Polónyiho, ale od roku 1940 visí tento obraz za oltářem. Oltářní obraz Kristus v Getsemanu namalovaný na zakázku Aloisem Janečkem Pardubským zakoupila církev z prostředků získaných z uspořádaného divadelního představení.

Jeho dílo bylo prezentováno na výstavách v Přibyslavi, Kyšperku, Polné,  Počátkách, Frenštátu na Moravě, Bělé p. Bezdězem, Čelákovicích, Jirnech,  Přeštice,  Dolní Kralovice, Točná a dalších městech. V Úvalech vystavoval v roce 1936 společně s Karlem Benetkou, v dalších letech až do roku 1941 samostatně.


Alois Janeček Pardubský, obraz chalupy. Zdroj: Soukromé vlastnictví.

Jirny a stavba kulturního domu
Na jedné z jeho dalších mnoha výstav v Čelákovicích se seznámil s Ing. Pickem. Ten mu představil Janu Prosovou, se kterou se roku 1944 Janeček oženil. Spolu s Janou se odstěhoval z Úval do Jiren. Dva roky po jejich svatbě, roku 1946, se jim narodil jediný syn Aleš.


Foto: Výstava obrazů. Zdroj: Soukromé vlastnictví.

Po narození syna musel přestat s cestováním do zahraničí a více se věnoval rodině. Než Aleš začal chodit do školy, jezdil s celou rodinou alespoň do okolí Jiren, občas zavítali zpátky do Českého ráje nebo Orlických hor. Když nemohl Pardubský cestovat, čerpal ze svých nákresů, nebo maloval zátiší, většinou květiny. Mnoho z jeho obrazů vznikalo přímo na zakázku, převážně přátel nebo známých. Ostatní obrazy byly prodávány na výstavách, které se konaly hlavně v Úvalech, Jirnech, na Přibyslavsku a v Počátkách a těšily se velkému úspěchu.

 
Zátiší s květinami. Zdroj: Soukromé vlastnictví.

V Jirnech se opět zapojuje do ochotnické a sokolské činnosti. Pro Jirenské divadlo byl velmi důležitou osobou, protože byl hlavním iniciátorem všech her.  Nebál se hrát, režírovat a organizovat jakoukoli hru. Do skupiny ochotníků přispíval nejen svými výkony na jevišti a z režisérské židle, ale i svými výtvory. Pro každou hru Pardubský připravil a namaloval kulisy. V zámeckém parku v Jirnech vytvořil přírodní divadlo. Hrály se zde hry jako Pražský flamendr nebo Strakonický dudák. Jeho fungování bylo ovšem závislé především na počasí. Pokud představení nebylo možné uskutečnit v parku, hráli jirenští ochotníci v místní restauraci U Antošů. Nebylo zde však dostatek prostoru, a tak Pardubský přišel s myšlenkou postavit v Jirnech kulturní dům. Myšlenka se uchytila a dne 19. prosince 1954 byl kulturní dům slavnostně otevřen hrou Lucerna od Aloise Jiráska, kterou Pardubský sám režíroval.


Foto: Alois Janeček Pardubský při práci. Zdroj: Soukromé vlastnictví.

Režim s vládou komunistů mu nebyl nakloněn
Po únoru 1948 se musel jako akademický malíř dostavit před Komisi Fondu výtvarných umělců a přinést své práce k posouzení. Tam mu bylo oznámeno, že jeho umění nemá v tehdejší době co říci pracujícím lidem, není dostatečně budovatelské a vyškrtli ho z Fondu výtvarných umělců. To pro něj znamenalo, že již dále nemohl oficiálně svá díla prodávat. Mohl maloval pouze na zakázky nebo jen pro radost. Protože už nepatřil do Fondu výtvarných umělců, neměl tudíž právo dostávat důchod a musel si zajistit příjem. Jeho žena, ačkoliv byla chytrá a původně úřednice, již několik let také nepracovala. Alois se rozhodl začít živit jinak, než byl doposud zvyklý. Po zaměstnání v ČKD Praha si sehnal místo v letňanské Avii. Práce to byla podřadná a po třech letech s ní musel skončit, protože trpěl silnou záduchou a pracovní prostředí mu ke zdraví také nepřidávalo.


Foto: Alois Janeček Pardubský s vnučkou Renatou. Zdroj: Rodinný archiv.

Jeho syn Aleš se vyučil opravářem zemědělských strojů a 10. ledna 1966 se oženil. Vzal si Růženu Cornovou a ve stejném roce se jim narodila první dcera Renáta, Aloisova první vnučka.


Kostel v Jirnech, a dům malíře. Zdroj: Soukromé vlastnictví.

Po smrti druhé ženy Alois namaloval již jen jediný obraz, a to „Borovice s břízami“. Je to nejspíše jeho jediný obraz, ve kterém můžeme najít skrytý příběh. Velká, stará borovice představuje samotného autora, který byl v té době již v požehnaném věku. Větší, zlomená bříza jeho nedávno zesnulou manželku a mladá bříza jeho, zatím jedinou, vnučku Renátu. Vznikl právě jako reakce na nedávnou ztrátu.  Pardubský, ačkoliv se pokoušel v práci pokračovat, už nebyl schopen vytvořit nic dalšího. Rozpracoval sice několik dalších obrazů, ale žádný z nich nikdy nedokončil.  Několik let na to, 28. října 1971, se mohl těšit z druhé vnučky Jany. S tou však neměl příležitost strávit moc času, protože 3 roky po jejím narození, 18. září 1974 ve svých 80-ti letech umírá v důsledku mozkové příhody.


Foto: Obraz znázorňující ztrátu druhé ženy. Zdroj: Rodinný archiv.

Poslední výstava
Poslední výstava, nikoliv však už prodejní, proběhla v březnu roku 2000 v Úvalech jako vzpomínka na jednoho z nejvýznamnějších umělců, který v tomto městě pobýval. Ukázky jeho tvorby mohli zhlédnout návštěvníci výstavy v Úvalech v domě dětí a mládeže v roce 2000 díky zapůjčení obrazů ze soukromých sbírek.


Foto: Na vernisáži o malíři přednesla pár slov Zdena Vernerová. Vlevo naslouchá malířův syn Aleš Janeček s paní Růženou Janečkovou. Vpravo sedí Anna Vaisová, malířova sestra.
Zdroj: Život Úval 4/2000


V roce 2000 takto na svého strýce vzpomínala paní Malá: Jak si ho pamatuji? Jako malá holčička. Strýček byl velice milý, laskavý, a když mi přinesl dárek, tak v něm bylo zakuklené umění. Třeba mi nosil lidové panenky nebo vyřezávané loutky. Co vím z vyprávění maminky, tak strýc byl velice společenský. Často se u něj scházeli lidé kolem kumštu. Hrál na kytaru a mandolínu, zpívalo se, povídalo o divadle, malířství, o umění vůbec. Strýček měl hodně přátel mezi umělci. Jeho osobním přítelem byl například Václav Trégl. Než přišel strýček do Úval, byl členem kladenského divadla. V Úvalech byl členem divadelního spolku J. K. Tyl, pro který dělal scénografii.


Foto: Dům Aloise Janečka Pardubského v Jirnech pod kostelem. Zdroj: Soukromé vlastnictví.

/Fotografie obrazů a díla Aloise Janečka Pardubského prosím zasílejte na adresu redakce./

Zmíněn v publikacích:

  • 1936 Kulturní adresář ČSR (Biografický slovník žijících kulturních pracovníků a pracovnic), Českolipská knih a kamenotiskárna, Česká Lípa,
  • 1993 Nový slovník československých výtvarných umělců (I. díl; A – K), Výtvarné centrum Chagall, Ostrava (Ostrava-město),
  • 1995 Signatury českých a slovenských výtvarných umělců, Výtvarné centrum Chagall, Ostrava (Ostrava-město),
  • 1999 Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950-1999 (IV. CH – J), Výtvarné centrum Chagall, Ostrava (Ostrava-město),
  • 2000 Hlas domova 2 (Výtvarné umění a architektura našeho Polabí), Městské muzeum a galerie, Břeclav,
  • 2006 Významné osobnosti z Čelákovic a okolí, www.muzeum-celakovice.com

Použité zdroje:

Tento text vč. většiny fotografií vznikl díky jirenskému patriotovi Václavu Jelínkovi, mj. malíři, sousedovi a příteli rodiny a potomků Aloise Janečka v Jirnech.


Václav Jelínek doma nad uschovanými fotografiemi a dalšími archiváliemi. Jirny, říjen 2024.