„Mlejn panský hořejší“ byl jedním ze tří mlýnů v Úvalech. Mlýn byl zásobován vodou z dnes již neexistujícího hořejšího rybníka umělým náhonem.
Mlýn se svrchní vodou
Nad barokním vjezdem do mlýna byl ještě na začátku 20. století patrný letopočet 1772, který označoval zřejmě poslední přestavbu mlýna. O mlýnu najdeme zmínku v Josefínském katastru (r. 1789), kde je jako nájemce zaznamenán Jan Peřina. Rozloha polností připadajících k mlýnu byla o něco větší než u mlýna dolního, bylo to 6 jiter a 317 sáhů.
V kronice města v roce 1801 je zmiňován u č.p. 12 mlynář Franz Pleskot.
I v dalších letech je zmiňován mlynář Pleskot, který aktivně pozvedl kulturní život v Úvalech. Byl milovníkem knih, písmákem a složil divadelní hru „Libohra z historie Josefa Egyptského“ (1816). Založil zde asi roku 1825 literární sdružení. Spolek existoval ještě kolem roku 1860 jako spolek Žihadlo“, jehož členové se bavili zpěvem, hudbou a pořádali merendy.
Mlýn a hospodářské budovy zakreslené na indikační skice katastru v roce 1841.
Zdroj: Národní archiv, Stabilní katastr – indikační skici, sign. KRM 9. Veškerá práva vyhrazena. K případnému použití reprodukce je nutný souhlas.
Dalšími mlynáři byli v roce 1841 Čeněk Hora, v roce 1866 Hynek Hora a r. 1869 Josef Jaroš. Dcera Josefa Jaroše Barbora byla matkou spisovatelky Marie Majerové, která se narodila v domě proti mlýnu přes říčku Výmolu. Asi proto mlýn posloužil jako scenérie jejího románu „Nejkrásnější svět“.
V roce 1900 je jako mlynář uveden Josef Zach.
Fungování mlýna se nejvíce dotklo vybudování rybníku Fabrák pro účely cukrovaru a zrušení horního rybníka nad mlýnem. V roce 1882, ale pravděpodobněji již od počátku 70. let 19. století, tj. od stavby cukrovaru, byl mlýn ve vlastnictví majitele cukrovaru a byl pronajímán. Důvodem, proč mlýn k cukrovaru „připadl“, byla asi skutečnost, že byl na cukrovaru, respektive na vodě z cukrovarského rybníku Fabrák, závislý. S panem Riedlem z Rieden, majitelem cukrovaru čp. 75 a 105 a mlýna čp. 12 v Ouvalech mělo mj. město několikaleté problémy ohledně mostu, kterým byl na cestě do Dobročovic. Před stavbou silnice město požadovalo dřevěný most přes splav nahradit mostem železným nebo kamenným. Majitel, který se měl starat o dřevěný most, objednal r. 1888 železnou konstrukci pro nový most na úvěr, který obec nechtěla platit. Most ležel uskladněn v Úvalech šest let. Po dalších čtyřech letech sporů ve prospěch obce byl most konečně r. 1898 nad splavem na Výmole smontován. Přes výpust náhonu mlýna vede hlavní cesta do Úval od Českého Brodu. Tento most byl stržen povodní v roce 1889. Jeho výstavbu i správu převzal okresní výbor.
V roce 1930 měl mlýn 1 kolo na svrchní vodu, spád 3,95 m, výkon 5,27 HP.
Po zrušení cukrovaru byl mlýn prodán (mlýn i cukrovar patřil stejnému majiteli). Posledním mlynářem v tomto mlýně byl Jan Kučera, který byl donucen protektorátními úřady ukončit mletí v roce 1941. V roce 1945 se mletí nepodařilo obnovit.
Foto: Letecký záběr na mlýn v roce 1946. Od devítiobloukového viaduktu vede vpravo z Vým oly náhon do mlýna a pod silnicí pokračuje odtokem zpět k Výmole.
Zdroj: Letecký měřický snímek – Zeměměrický úřad. Podkladová data MO ČR: Veškerá práva vyhrazena. K případnému jinému použití dat je nutný souhlas ČÚZK.
Rozsahem polností patřících k mlýnu s č.p. 12 je jasné, že šlo vždy o významnou hospodářskou usedlost.
Foto: Na fotografii z roku 1912 je nad barokním vjezdem do mlýna uveden letopočet 1772, který označuje zřejmě poslední přestavbu mlýna.
Konzervárna zeleniny
Po ukončení mletí a prodeji mlýna začal nový majitel objektu Oldřich Skála mlýn přebudovávat na konzervárnu zeleniny a ovoce s varnou, kotelnou, skladem zavařovacích sklenic a hotového zboží. Na dvoře skladoval velké dřevěné sudy na okurky. Postupem času se původně malá konzervárna rozrostla na velkou konzervárenskou továrnu.
Znárodnění
Po komunistickém převratu se v roce 1948 stala konzervárna součástí Středočeské Fruty – n.p. Horní Počernice, od 1. ledna 1953 Polabské Fruty – n.p. Mochov, která po sloučení s pražskou Frutou 1. dubna 1958 byla opět přejmenována na Středočeskou Frutu n.p. se sídlem v Mochově. V roce 1966 došlo k prodeji úvalské provozovny Lidovému spotřebnímu družstvu Říčany. V provozovně se dále zavařovaly různé druhy ovoce a zeleniny podle sezónního výskytu – od jahod až po okurky, zelí, ale také ananas. Později se zde prala zelenina pro obchodní síť a vyrábělo se zde i těsto a smažené brambůrky.
Objektem stále protéká voda zatrubněným náhonem končícím pod mostkem přes silnici a vedoucí do Výmoly pod školou. V Úvalech, kde až do 90.let 20. století v podstatě nebyla splašková kanalizace a Výmola trpěla odpadními vodami z celého města, dostávala Výmola lepší vůni po jahodách nebo okurkách právě z úvalské Fruty. Ostatně okurky z Fruty nechyběly v tombole žádného z plesů v té době.
Restituce
Na počátku 90. let 20. století byl objekt vrácen v restituci rodině původního vlastníka, která ho v roce 1994 prodala ing. Miroslavu Štefanovi. Po rozsáhlé přestavbě zde byla zahájena činnost firmy ISTA, spol. s r.o. vyrábějící plastová okna. Následně objekt sloužil farmaceutické firmě ZETA.
V majetku města Úvaly
Po ukončení podnikání v této budově byl objekt nabídnut městu Úvaly. V roce 2015 město areál s přestavěnou budovou původního mlýna a dalšími objekty v areálu koupilo pro své potřeby. Dnes zde sídlí Technické služby.
Mlýn „panský hořejší“ č.p. 12 najdete několik kroků od náměstí v ulici Riegerova.
Foto: Současná podoba budovy horního mlýna.
Použité zdroje:
Kroniky města
Matriky
Ouvaly – popis městyse a okolí a náčrt historický, Alois Dostál, 1914
Úvaly jindy a nyní, Otakar Brož a Václav Sommer, 1929
Úvaly v průběhu staletí, Vladislav Procházka a kol., 2004
Život Úval