Viktor Šulc a rodina Šulcova

Viktor Šulc se narodil 4. března 1897 v Úvalech do české rodiny Aloise Šulce a Hedviky rozené Lövové. Jeho otec v Úvalech působil jako obchodník, ale v rodině se dbalo na vzdělání a lásku k literatuře. Dědeček jako člen delegace Matice české požadoval v Říšském sněmu založení českých měšťanských škol. Šulcovi byli známí jako čeští vlastenci.

Matice česká vznikla v roce 1830, ve třetím období českého národního obrození. Hlavním iniciátorem myšlenky jejího vzniku byl historik František Palacký a další čeští vlastenci, usilující o povznesení českého jazyka… více na wikipedia

Vzdělání bylo klíčem k úspěchu. Absolventy Univerzity Karlovy byli i vrstevníci Viktora, zřejmě jeho bratranci narození v Úvalech.
Kamil Šulc (*9.10.1890, v Úvalech) syn továrního ředitele Emanuela a Růženy Šulcových absolvoval po pražském gymnáziu právnickou fakultu (1908-1914).
Studium s ním na právech (1914) absolvoval po pražském gymnáziu i jeho o rok starší bratr Otto Šulc (*12.3.1889, v Úvalech).
František Šulc (*6.4.1896, v Úvalech) syn, v tu dobu uváděného velkostatkáře Emanuela a Růženy Šulcových z Brna, absolvoval po brněnském gymnáziu (1914) pražskou lékařskou fakultu (1914-1929).


Obchod Emanuela Šulce na náměstí v Úvalech, 1909
zdroj: výřez pohlednice ze soukromé sbírky

První světová válka
Viktor měl staršího bratra Huga. Hugo Šulc (*1890) se po maturitě podle rodinné tradice stává úředníkem. V jeho 24 letech začíná první světová válka a on je povolán do armády. Je mezi prvními padlými důstojníky na Srbské frontě.
Do války je však po dvou letech povolán i devatenáctiletý Viktor. Je zařazen do 9. dělostřeleckého pluku, operujícím na stejné frontě, kde bojoval Hugo. Ztráta bratra a vlastní zkušenost z bojů Viktora poznamenala. Jako dezertér putuje po Balkánu. Po ukončení války se vrací domů do Úval jako přesvědčený pacifista.


Reprezentativní dům obchodníka Aloise Šulce č.p. 58 na náměstí Arnošta z Pardubic v Úvalech na přelomu 19. a 20. století. Spořádaný život rodiny nenechal žádné dohledatelné stopy. V úředních záznamech města je pouze jediná zmínka, kdy 10.1.1899 Obecní rada zamítá žádost o udržování pouliční svítilny na obecní náklady, protože svítilna slouží i pro potřebu obchodu.
Zdroj: výřez pohlednice ze soukromé sbírky

Viktor se nesmířil s plánem převzetí rodinného obchodu
V roce 1921 se také stal členem dělnického recitačního a divadelního spolku Dědrasbor, kde začíná režírovat. Stal se členem Komunistické strany.
Po konci války, kdy se život v Evropě dostával stejně do běžných kolejí, se Viktor musel začlenit do rodinného podniku. Ale obchodnictví ho netáhlo. Toužil po divadle. Když nenašel pochopení u rodičů, obrátil se na pražskou tetu Wiesnerovou, která měla bohaté umělecké styky a pochopení pro Viktorovy umělecké sklony. Díky ní a jejím konexiím v uměleckém světě se seznámil s bohatou pražskou kulturou. A byla to právě ona, která ho vzala do Berlína, kde mohl poznat nejprogresivnější divadelní metody, které v té době formovaly a určovaly směr divadelnictví. Seznamuje se zde s pracemi Jessnera, Reinhardta či Piscatora. A u Maxe Reinhardta začíná i studovat. (V Berlíně studoval dvouletou divadelní školu při divadle M. Reinhardta (Schauspielschule des Deutschen Theaters), pak režii u L. Jessnera.) V roce 1924 dostal Šulc angažmá v hamburském divadle Thalia, kde inscenuje činohru, operetu i pantomimu. Začátkem sezóny 1925/26 pracuje již jako režisér divadla ve Schleswigu. Nezůstal tam však dlouho a vrací se do Berlína, kde mu Jessner svěřuje vedení Komorního studia při Schillerově divadle. Tady viděl jeho práci i šéf činohry Národního divadla Karel Hugo Hilar. Šulcova divadelní orientace, směřování a návrhy inscenace Hamlet ho natolik oslovily, že ho angažoval jako hostujícího režiséra do ND Praha.
/zdroj: Viktor Šulc a jeho tvorba v Slovenskom národnom divadle, Mgr. art. Karol Mišovic/


Viktor Šulc
Zdroj: http://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/3863

Režisér Činohry Národního divadla
Pro každého skutečného Čecha to musí být poctou pracovat ve Zlaté kapličce. Pravděpodobně dost podobně to vnímal i Šulc, jenže Hilar mu nedal možnost ukázat svůj talent v plné míře a musel režírovat jen kasovní repertoár. Jmenujme alespoň názvy titulů Todo je outsider, Abeceda úspěchu či Manželství na výpověď. Už jen z názvů je jasné, že velké umění zde dělat nemohl. No a bohužel jediná jeho velká šance na vážnějším repertoáru komedie od GB Shawa Androkles a lev nedopadla úspěchem. V roce 1932 však přijímá nabídku Antonína Drašára, ředitele Slovenského národního divadla.
Ještě před odchodem s Kolektivem mladých divadelníků s úspěchem inscenuje Brechtovu ranní hru V houštinách velkoměst. V roce 1932 uvede Brechtovu hru Bludiště velkoměsta ve Švandově divadle.


Umělecká dvojice – 17.09.1932, B. Karen,H. Haas,A. Sedláčková,V. Šulc,A. Savoir (sedící), F. Zelenka
Foto: Centropress, zdroj: http://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/3863

Slovenské národní divadlo
V Bratislavě konečně mohl naplno ukázat svůj režijní diapason. A tady má konečně možnost uskutečnit své představy divadla jako instituce politicko-etické. Po konkurzní režii Fausta získává titul režiséra SND, ale soukromý podnikatel Drašár jej jmenuje uměleckým šéfem české činohry. Tak se od roku 1932 v jednom divadle nacházejí dvě činoherní tělesa. Slovenská činohra v čele s tradičně orientovaným Jankem Borodáčem a česká s expresionismem a avantgardou inspirovaným Šulcem. Na začátku své bratislavské poutě inscenuje zmiňovaný první díl Goethe Fausta. Připomeňme, že byl rok 1932, kdy se nad Evropu už začaly stahovat hitlerovská mračna. Šulc to intenzivně vnímal a Goetheho hru zbavil metafyzičnosti a démoničnosti. Pro něj byl podstatnější boj Fausta a Mefista než boj míru a války. A divákům, kterým chtěl ukázat divadlo a ne jen autorovy vznešené myšlenky a pestré verše inscenací položil otázku: Je Německo Goetheho? Nebo Hitlerova?

Přírodní materiály, projekce, práce s točnou
Po tomto úspěšném hostování ho Drašár přijal. Šulc ovšem musel režírovat i kasovní tituly, aby naplnil pokladnu divadla, ale prozíravě se pouští do práce s repertoárem a souborem své činohry. Zbavuje se poetiky expresionismu a více se začíná soustřeďovat na autorův text a jeho ústřední myšlenku. Mezi jinými inscenuje například Dykovo Moudření Dona Quijota, Shakespearovu tragédii Romeo a Julie, Goldoniho a Hoffmeistrovy Zpívající Benátky či Shawovu Svatou Janu. Začal spolupracovat s moderními výtvarníky jako Mikuláš Galdanda, Jan Ladvenica, Ludvík Fulla a především František Tröster. A ve scénografiích najednou začaly dominovat neopisnost, přírodní materiály, projekce, práce s točnou. To co dříve na jevišti SND neumělo najít své místo a uplatnění.


3.3.1963 byla odhalena busta Viktora Šulce v budově Divadla Pavla Országha Hviezdoslava v Bratislavě od akademického sochaře Vladimíra Moťovského.
Díky stranické příslušnosti a pacifistickému vyznání byl komunistickým režimem umělecký odkaz Viktora Šulce manipulován vč. účelového měnění některých faktů.

Budoucnost je v detailu
V roce 1935 se ve Švýcarsku setkal s králem filmové grotesky Charliem Chaplinem, který mu prý řekl, že budoucnost filmu je v detailu. Šulc se touto úvahou nadchl a po návratu do divadla začal myšlenku praktikovat v praxi. Že budoucnost divadla je detail, ohromující, zvětšený detail, tak vyzněla i jeho následující inscenace Snu noci svatojánské, kde pod přerostlými obrovskými rostlinami, květinami a stromy se pohybovali patetičtí šlechtici a lidsky přirození řemeslníci. Tady Šulc projevil i své politické myšlení. Viděl budoucnost v obyčejném pracujícím lidu.

Jako Čech a šéf českého souboru přinášel na jeviště také novinky z českého divadelního prostředí. Langerovu Periferii, ale zejména většinu z Čapkových her. Loupežníka, Matku, R.U.R. a především Bílou nemoc. Poslední tři jmenované to nebyly jen inscenace, ale apel. Roboti bez srdce či zhoubná nemoc, to nebyla jen slova, ale Šulc svým antimilitaristickým smýšlením mířil přímo do řad nacismu. A diváci i kritici jeho inscenační klíč jasně pochopili.
Ve svém repertoáru nepohrdl ani českou klasikou, kde akcentoval právo na samostatný život československého národa. Kromě naturalistickým nátěrem malovaných Našich furiantů uvedl i politicky angažovanou inscenaci Strakonického dudáka. Její dominantou byla Trösterova scénografie, kde přes jednoduchou metaforu – stále se k divákovi více a více přiblížené strakonické chalupy vyjádřil apel na diváky, že do vlasti je třeba se vrátit a udělat vše pro její obranu. Byl už totiž rok 1936 a katastrofa jménem Druhá světová válka se blížila stále neodvratněji.
Kromě činohry se věnoval i režiím opery a nastudoval například Beethovenova Fidelia, Mozartovu Kouzelnou flétnu a jako první, mimo Rusku, Šostakovičovu Ruskou Lady Macbeth.
Šulcova vzestupná a stále se rozpínající kariéra ve Slovenském národním divadle však skončila vyhlášením Slovenského státu. Česká činohra musela ukončit svoji existenci. Šulc se koncem roku 1938 vrátil do Prahy. Dostala se mu výhodná nabídka emigrace, ale tu velkodušně odmítl.

V následujícím období gestapo dokonce spálilo  z divadla všechny jeho soukromé dokumenty, rukopisy, osobní doklady, režijní knihy … . Jeho jméno a působení mělo být z historie divadla vymazáno.


Období jeho práce ve Slovenském národním divadle je podrobně popsané a zmapované i pomocí ohlasu v dobovém tisku. Nesmazatelnou stopou úvalského rodáka ve vývoji slovenského divadla se zabývá monografie „Viktor Šulc Cesta režiséra“ vydané v období socialismu v roce 1984.

Odchod ze Slovenska zpět do Prahy a do Úval
Ani v této temné době se nevzdával režijní práce a pod pseudonymem ve Švandově divadle inscenoval několik her.
Po 15. březnu 1939 se uchyluje do rodných Úval, ale stále pracuje jako režisér. Inscenuje v Divadelní společnosti Karla Jičínského, cestující po východních Čechách. Po jejím rozpadu v roce 1939 pracuje v Nové české scéně. Tajně pod pseudonymem Ivan Suk režíruje několik inscenací pro založenou kočovnou divadelní společnost Nová česká scéna J. Marečka v sezóně 1940/1941. Tady například jako druhý v Čechách, hned po E. F. Burianovi uvedl Manon Lescaut. Cit divadelníka a chtíč dělat umění pro lidi a o lidech se v něm neztratili ani v obtížné době. A i přes varování svého okolí chtěl být stále umělecky činný.
/zdroj: Viktor Šulc a jeho tvorba v Slovenskom národnom divadle, Mgr. art. Karol Mišovic/


Na rodném domě domě č.p. 58 v Úvalech na náměstí Arnošta z Pardubic je instalována pamětní deska.
„V tomto domě se dne 7.3.1897 narodil
Viktor Šulc
režisér
Národního divadla v Praze a Národního divadla v Bratislavě
zavražděný v nacistickém koncentračním táboře
Osazeno 8. 3. 2014 městem Úvaly“

Situace pro lidi označené nacisty jako Židé se zhoršovala. Povinné označování, omezení volného pohybu, zákazy vstupu na kulturní představení,… zákaz ekonomické činnosti, zmrazení majetku, vyvlastnění úspor, … Viktor, i přes možnost útěku z vlasti a záchrany vlastního života, zůstal v Úvalech. Jeho rodiče se tohoto období nedožili. Jeho maminka Hedvika Šulcová zemřela v neděli 31.5.1936 ve věku 80 let. Viktor byl v roce 1942 zařazen do transportu. V pátek 5. června 1942 se loučí s rodným domem č.p. 58 na náměstí v Úvalech. Z Kolína odjíždí vlakem transportem AAb, č. 38 do Terezína. Další záznam prozrazuje jeho přesun po týdnu stráveném v přeplněném Terezíně 12. června 1942 vlakem transportem AAk, č. 318 do polského Trawniki. To mu bylo 45 let. Další záznamy s jeho jménem nejsou. Přesné datum jeho smrti chybí. Je pravděpodobné, že byl zavražděn ihned po příjezdu do tábora v Trawniki. Z celkem 1002 osob, deportovaných tímto transportem, se konce války dožilo sedm lidí.
V některých textech je uváděn rok úmrtí 1945. Úředně prohlášen za mrtvého byl Viktor Šulc až v roce 1949.


Pro připomínku ztracených sousedů byl před domem č.p. 58 v Úvalech na náměstí Arnošta z Pardubic instalován 20.8.2018 kámen Stolperstein do chodníku (jak dnes víme, tak s nepřesnými údaji).
foto: Vladislav Procházka (2018), Lukáš Rubeš (2023)

Tábor Trawniki
V létě 1941 po rozpadu spojenectví Sovětského svazu s fašistickým Německem a napadení Sovětského svazu byly ve východopolském městě Trawniki  nedaleko Lublinu založeny pracovní tábor a výcvikové středisko pro rekruty SS z Ukrajiny a pobaltských států. Do pracovního tábora byli soustředěni sovětští váleční zajatci a Židé z okolí, od jara 1942 potom i z Německa, Rakouska a Protektorátu Čechy a Morava a o rok později ještě z Nizozemska. Vězni byli využíváni pro práci, byli nuceni pracovat v okolních stále přibývajících průmyslových podnicích, někteří byli odváženi do plynových komor ve vyhlazovacím táboře Belžec. Židovské osazenstvo tábora slouží od roku 1942 pro instruktory SS a policisty pro výcvikové účely. V roce 1942 byl tábor proměněn na vyhlazovací, od září 1942 v něm fungovaly plynové komory. Od února 1943 sloužil jako koncentrační tábor. 3. listopadu 1943, po povstání vězňů v jiném táboře Sobibor, bylo 10 000 lidí vyhnáno k nedaleko připraveným jámám, u kterých byli všichni postříleni. Za dobu jeho existence prošlo táborem kolem 20 000 židovských vězňů.
Zdroj: encyclopedia.ushmm.org

Sousedé se již nevrátí
O rodině Šulců v Úvalech a jejich jednotlivých členech, kromě výše uvedené zmínky jednání o udržování lampy, nemáme téměř žádné záznamy. Další zmínkou je až projednávání koupě opuštěného domu obecní radou již 14. 12. 1942. „Usneseno jednati o koupi židovských domů v Úvalech, hlavně domu čp. 58/Šulc Viktor/.“ V této věci byl pověřen osobně jednat u příslušných úřadů pan starosta a pan Svátek.
Ještě v roce 2024 jsou v katastru nemovitostí evidovány některé drobné pozemky s neplnými údaji na Viktora Šulce…

Bratranci narození v Úvalech
Rodina strýce Emanuela na opakovaně sestavovaných úvalských seznamech židovského obyvatelstva není uvedena. Všichni členové rodiny bydleli již v Brně. Velkostatkář Emanuel a Růžena Šulcová († 25.10.1937) se druhé světové války nedožili. MUDr. František Šulc měl podle dnes známých úředních záznamů bydliště v Brně, kde se zapojil do odboje proti fašismu v ilegální skupině „Obrana národa“. Transportem byl z Brna odvezen do Terezína. Ai, 8. 4. 1942, Brno → Terezín, 923. Po více než měsíci z ghetta Terezín do Lublinu (Ay, 17. 5. 1942, Terezín → Lublin, 1000). Zavražděn byl ve věku 46 let v Majdanku 14.4.1942. Dne 28. 12. 1942 obecní rada Úval odepisuje mnoho nedobytných dluhů. Na seznamu figuruje také František Šulc (č.p. 98 v Husově ulici, zřejmě o rok starší bratranec Viktora) s dlužnou částkou 20 Korun za poplatek za psa. Radním bylo jasné, že ani on se do Úval již nevrátí.

Starší JUDr. Kamil Šulc byl odvezen do Terezína o měsíc dříve než jeho bratr. Transport Ad, 23. 3. 1942, Brno → Terezín, 1000 / dále transport Al, 23. 4. 1942, Terezín → Lublin, 1000. Zemřel 30.8.1942 v Majdanku. Stejným transportem odjížděla i jeho žena Helena (* 30.1.1902 – † po 23.4.1942), která byla zavražděna hned po příjezdu do Lublinu ve věku 40 let, stejně jako jejich dvě děti: Milada ve věku 12 let (* 20.4.1930 – † po 23.4.1942 Lublin) a Emil ve věku 9 let (* 2.4.1933 – † po 23.4.1942).

Nejstarší z bratrů, právník Otto Šulc pracoval jako advokát. Bydlel v samém centru Brna (Masarykova 8). Byl mj. členem Československého automobilového klubu pro Moravu a Slezsko (stejně jako jeho dva bratři) a Jezdeckého klubu v Brně. V době nacistické okupace mu brněnský praktický lékař dr. Berák vystavil zdravotní vysvědčení, kterým jej zachránil před transportem do koncentračního tábora. Tento lékař pomáhal pronásledovaným lidem, sám byl nakonec Zemským soudem v Olomouci odsouzen v únoru 1945 na dva roky vězení v káznici Ebrach za sabotáž a protivení se úřednímu nařízení a vězněn byl až do konce války. Otto Šulc se pravděpodobně jako jediný z rodiny dožil konce války.

 

Použité zdroje: