Práce

Práce

Inzerce práce na titulní stránce Uvaly.cz Nabídky volných pracovních pozic nebo brigády zobrazíme přímo v novinkách na Uvaly.cz Kontaktujte redakci s textem nabídky. Aktuální ... číst příspěvek »

Odpady

Odpady

Sběrný dvůr Úvaly (od 1.6.2020) Od června 2020 je v provozu nově vybudovaný sběrný dvůr města Úvaly na Hostíně (za stavebninami ... číst příspěvek »

Příroda, památky

Příroda, památky

Město Úvaly díky svému umístění v údolí potoka Výmoly má stále ještě místa, kde je příroda nedotčená výstavbou. Stále zde můžete ... číst příspěvek »

Rozhledna Vinice

Rozhledna Vinice

Snad již v roce 2007 vznikl nápad na stavbu dřevěné rozhledny na vršku nad městem – na Vinici. K realizaci stavby rozhledny ... číst příspěvek »

Nové bydlení v Úvalech

Nové bydlení v Úvalech

Lavina rozrůstání čtyřtisícového města na více než 12,5 tisíc obyvatel (a ve hře jsou další stovky obyvatel k tomu navíc) spouští schvalování ... číst příspěvek »

 

Jak se v Úvalech dělala Sametová revoluce

Studentská demonstrace v pátek 17. listopadu 1989, násilně zastavená obušky pořádkových sil, znamenala propuknutí otevřeného konfliktu československé veřejnosti s komunistickou státní mocí. Relativně rychlý sled událostí v listopadových a prosincových dnech, který vyvrcholil přesně šest týdnů po studentském pochodu, v pátek 29. prosince 1989, volbou Václava Havla prezidentem republiky, sice vyvolal všeobecnou euforii mezi protestujícími, přinesl však také nejistotu ohledně budoucího směřování státní správy ve městech a obcích po celé zemi. Žádný návod, žádný jasný plán neexistoval. Koordinační výbor Občanského fóra v Praze vyzval občany k zakládání lokálních OF. Cesty, kterými se občanští aktivisté vydali směrem k demokratizaci místních národních výborů, byly různé a málokdy přímé.

Úvalské Občanské fórum bylo, podobně jako v jiných městech a obcích, rozmanitou skupinou lidí různých generací, idealistů i pragmatiků, pravicově i levicově smýšlejících, letitých odpůrců režimu i nově překabátěných komunistů. Jako jinde i v Úvalech přinesla bezprostřední polistopadová doba vyhrocené výměny názorů, otevírání starých křivd a zasívání nových. Byla však také prodchnuta neopakovatelnou atmosférou sounáležitosti a spolupráce, mnohými nikdy nepoznanou radostí z volnosti a nadějí na život ve svobodě a demokracii.

Každý na sametovou revoluci vzpomíná jinak. Ivan Hoffman, komentátor Českého rozhlasu, před nedávnem napsal: „Jisté je, že minulost není jen jedna. Má tolik tváří, kolik je lidí, kteří se za ní ohlédnou.“ My jsme se za událostmi prvních tří sametově revolučních měsíců v Úvalech ohlíželi společně s několika vůdčími osobnostmi místního OF.

Ozvěny z Prahy: první sametové týdny

Bezprostředně po zásahu na Národní třídě mířily oči i kroky angažovaných Úvaláků především ku Praze. Lidé jezdili na demonstrace,
zakládali OF v podnicích, ve kterých pracovali. „Úvalští občané byli pochopitelně vtaženi do revolučního dění v Praze, kam většina dojížděla za prací. 17. listopadu byl pátek a mnozí ani netušili, co se stalo na Albertově a poté na Národní třídě. Od pondělí už to v Praze vřelo demonstracemi a režim rozpačitě reagoval rozmístěním kordonů policistů bránícím zejména přístupům na Pražský hrad. A to už jsme prožívali naplno,“ vypráví Radko Manda. Do Úval přiváželi plakáty, letáky a další informační materiály, které potom roznášeli nebo vylepovali na různá místa po celém městě. Pocity při tom měli smíšené: „Já osobně jsem zažívala strach, z fyzické a profesní perzekuce. Někteří přátelé se strachu z komunistů nezbavili ani měsíce po sametové revoluci,“ vybavuje si Lenka Mandová. Ivana Budařová, která pracovala v bývalé prodejně Knihy v Husově ulici v 80. letech, vzpomíná: „Hned po 17. listopadu přišel ke mně do knihkupectví pan Trnka ze Škvorce, který se pohyboval v disentu, a přinesl různé plakáty a letáky. A můj muž pracoval v kancelářských strojích, kde se také tiskly revoluční tiskoviny. I on toho nosil spousty, často přes samé letáky nebylo vidět na knihy.“ Strach prý necítila: „Vyvěšovala jsem je
ve výloze. Někteří přátelé mi říkali, že to bylo odvážné, protože se ještě nevědělo, co bude, ale já jsem prostě měla pocit, že komunistický režim teď už opravdu končí.“

Bez odezvy nezůstal ozbrojený zákrok proti studentům ani na Městském národním výboru (MěNV). Fotografie z Národní třídy vedly poslance MěNV Zbyňka Slavíka k rezignaci na poslanecký mandát už 24. listopadu. O tři týdny později, 11. prosince, pak tehdejší tajemnice Pavla Chabrová odeslala jménem rady MěNV dopis, v němž žádala předsedu vlády, „aby byly co nejdříve připraveny a zákonodárnými sbory přijaty
zákony spolčovací, shromažďovací, petiční, zákon tiskový a vydavatelský“, stejně jako zákon o volbách, který by umožnil konání svobodných voleb. Dále se v něm píše: „Samozřejmostí je, že se stavíme za požadavky studentů a věříme, že viníci „akce“ 17. 11. 1989 budou už skutečně a co nejdříve odhaleni a podle platných zákonů potrestáni.“

Proč nic neděláte? Vznik OF v Úvalech

Začátkem prosince vzniklo i v Úvalech několik skupin Občanského fóra. Jedno z nich bylo založeno v bytě Mandových v Čechově ulici. „Zavolala mi tenkrát naše teta Jitka Pokorná, a vyčinila mi: prý, že je sice pěkné, že jezdíme do Prahy, jak je ale možné, že ještě nic neděláme v Úvalech. A tak jsem obvolala pár lidí a 2. prosince jsme se u nás sešli. Bylo nás nakonec asi padesát,“ vzpomíná Lenka Mandová. Radko
Manda „zpoždění“ se zakládáním OF vysvětluje: „Vůbec nás zpočátku nenapadlo, že demontáž komunistického režimu musíme provést i na lokálních úrovních. Mysleli jsme si, že se revoluce odehraje v Praze. A zprvu vůbec nebylo jisté, jak to vůbec dopadne. Vždyť už jsme měli zkušenost s tzv. Palachovým týdnem v lednu, který byl brutálně potlačen. Až po výzvě pražského OF k zakládání místních OF začaly vznikat v Úvalech skupinky různých aktivistů.“


foto: z osobního archivu Lenky Mandové

Téměř současně vzniklo OF v sokolovně, podniková OF byla založena také ve zdravotním středisku, národním podniku Masna a Uniposu. Během následujícího týdne se obě první občanské skupiny společně zaregistrovaly v koordinačním centru OF v pražském Špalíčku. Právě odtud totiž přišla instrukce, aby se občanské skupiny ve městech a obcích sjednotily. Společné Koordinační centrum úvalského OF pak působilo v (dnes už bývalém) Kulturním domě Marie Majerové ve Smetanově ulici v prostorách za scénou a v nářaďovně sokolovny.
V koordinačním výboru asi stopadesátičlenného OF pracovali Radko Manda, Petr Tesař, Oldřich Kovář, Miroslav Manda st., Josef Mestek, Petr Pazourek, Jan Pergler, Stanislav Sedlmajer, Lenka Mandová, Ivana Budařová, Václav Tůma, Roman Procházka a Eduard Ťupa. První tři vystupovali jako mluvčí a vedli později většinu jednání s MěNV.

V prvních dnech se hodně spekulovalo o budoucnosti, diskutovalo se o tom, kam se politický vývoj pohne dál. „Neměli jsme představu, co nás čeká, nikdo z nás neměl moc ponětí, co je svoboda, nevěděli jsme, jak to bude. Myslím, že jsme si v té době neuvědomovali, co všechno nevíme. Přistupovali jsme k tomu s nadšením a nevědomostí. A taky s vírou, že jednou tu budeme žít ‘jako na Západě’. Schůzky měly ze začátku jistý nádech tajemna,” vybavuje si atmosféru prvních setkání Petr Pazourek. Lenka Mandová vyzdvihuje několik důležitých osobností, které pomáhaly formovat představy mladších revolucionářů: „Měli jsme to štěstí, že s námi byla v začátcích ještě ta generace, která se narodila ve 20. letech – můj tchán Mirek Manda, taky Oldřich Kovář, Stanislav Sedlmajer, lékárník Jiří Zbejval, skauti Radko a Milan Fidlerovi, Miroslav Klouda a další. Od nich jsme se učili, jak napsat prohlášení, jak vůbec diskutovat, co jsou občanské svobody a podobně.“


foto: z osobního archivu Lenky Mandové

Počáteční stanoviska úvalského OF reagovala na situaci v Praze: připojilo se k požadavkům ústředí OF na uskutečnění svobodných voleb, podpořilo generální stávku i kandidaturu Václava Havla. Text prvního prohlášení úvalského OF k úvalské politice pak mimo jiné žádá, aby KSČ nadále nezasahovala do chodu MěNV, požaduje účast v redakci Života Úval a vyzývá k aktivizaci občanské společnosti.

K dosažení posledního z cílů potřebovalo relativně nepočetné OF navázat kontakt s úvalskými občany. „Před nádražím byla nástěnka OF, staral se o ni penzista pan Šťovíček. Byl nadšeným členem OF, vždycky ochotně nabízel pomoc. Říkával ‘dejte mi, co mám roznést, co je potřeba zapíšu, sepíšu, já mám dost času, když jsem v důchodu….’. Dával tam zprávy z jednání, plakáty a letáky,“ vypráví Petr Pazourek. Další dobrovolníci a dobrovolnice vyráběli plakáty. V průběhu prosince se podařilo získat redakci měsíčníku Život Úval, a tak mohli Stanislav Sedlmajer, Lenka Mandová a Miloš Měšťánek začít připravovat lednové číslo.

Tváří v tvář občanům představilo místní OF své názory na situaci v zemi i ve městě poprvé v pátek 8. prosince v Kulturním domě Marie Majerové. Sál praskal ve švech, přišlo možná až šest set lidí, dvakrát víc, než bylo míst k sezení. Večer moderoval Jan Pergler, který si však dobře nevzpomíná, jak ke své roli přišel: „Byl jsem v Úvalech nový, právě jsem se sem přiženil. Pracoval jsem na Stavební fakultě ČVUT, pohyboval se mezi stávkujícími studenty a nestyděl jsem se mluvit před publikem. Tak možná proto mě vybrali.“ Radko Manda jeho domněnku potvrzuje: „Byl vlastně reprezentantem studentů, navíc pro Úvaláky neznámým, a tak nezatíženým jakoukoli minulostí. Jeho žena byla velice aktivní v prostředí úvalského sportu.“ Perglerův neformální, „jakoby studentský“ projev si vybavuje i další z účastníků setkání: „Bylo to příjemné, kontrastovalo to s projevy stranických funkcionářů, na které jsme byli všichni zvyklí,“ popisuje Ivan Černý.

O situaci v Praze přijeli pohovořit umělci Pavlína Filipovská, Petr Nárožný a Karel Štědrý, společně se zástupci Koordinačního výboru stávkového centra studentů. Do paměti přítomných se zřejmě nejvíc zapsal projev úvalského studenta Pavla Kroba, který dramaticky vylíčil své osobní zážitky z Národní třídy 17. listopadu.


foto: z osobního archivu Jiřího Štorka

Ledy praskají: plenární zasedání MěNV

O veřejná plenární zasedání MěNV, na nichž se několikrát do roka scházelo všech 58 poslanců výboru, zpravidla nejevilo mnoho občanů zájem. Pavla Chabrová proto naplánovala na prosincové plénum doprovodný hudebně-zábavný program, s představou, že na kulturu se obecenstvo přiláká. Měl jej uvádět tehdy již velmi oblíbený moderátor Jan Rosák.

Na plénu, v úterý 19. prosince, byl sál kulturního domu skutečně napěchovaný, lidé zaplnili i uličky. V rychle se měnící politické situaci však většina z nich nepřišla na koncert, a dokonce ani na Jana Rosáka, ale v očekávání, že se dozví více detailů k současné politické situaci. „V zákulisí proběhla vzrušená výměna názorů, ve které jsme se snažili paní tajemnici přesvědčit, aby muzikanty s Rosákem poslala domů, ona
to nechtěla úplně vzdát. Nakonec jsme došli ke kompromisu a hudební vystoupení se zkrátilo asi na půl hodiny,“ vybavuje si Ivan Černý. „Ale myslím, že hudbu nikdo moc neposlouchal,“ dodává s úsměvem.

Po krátké oficiální části plenárního zasedání MěNV přišla na řadu veřejná diskuse, v níž mimo jiné zazněly dva kritické příspěvky z řad publika. Libuše Mandová (maminka Radka Mandy) velice emotivně hovořila o propouštění a politické perzekuci nepohodlných učitelů, mezi nimiž byla i ona sama, zdůraznila odpovědnost komunistického režimu za uvěznění úvalského sociálního demokrata a učitele Bohumila Trnky v 50. letech. Její osobní působivý příběh kontrastoval s racionálním a do detailů sepsaným projevem bývalého předsedy komise pro výstavbu a předválečného úvalského skauta Miroslava Kloudy, ve kterém ostře zkritizoval práci MěNV a vyčetl vedení zanedbanou infrastrukturu města.

V mnoha ohledech bylo toto setkání přelomové pro vývoj v následujících týdnech a měsících. Sál ovládaly výčitky a vášně. Pro vedení MěNV bylo zasedání velkým fiaskem; dostalo jasný signál, že má malou přízeň občanů, a vyslechlo si mnohá obvinění z různých stran.

O dva dny později, ve čtvrtek 21. prosince, se na základě dohody z plenárního zasedání poprvé sešli zástupci OF s vedením MěNV k jednání u kulatého stolu. Občanské fórum zastupovali Oldřich Kovář, Radko Manda a Petr Tesař, za Československou stranu lidovou byl přítomen Antonín Šťovíček. MěNV vedl předseda Jaroslav Pikner, místopředseda Ludvík Haužvic a tajemnice Pavla Chabrová. Jako bezpartijní členové
rady, kteří v té době již aktivně spolupracovali s OF, vystupovali v roli prostředníků poslanci Ivan Černý a Miroslav Šipovič.

Radko Manda si živě vybavuje odvahu Oldřicha Kováře, se kterou vyslovil nedůvěru předsedovi MěNV Piknerovi a požádal ho o složení mandátu. „Po výtkách vedení MěNV na adresu mluvčích OF způsobem ‘A co vy jste učinili pro město? Jaké máte právo nás kritizovat?’ odvětil Oldřich Kovář: ‘Pane předsedo, nepřišli jsme znevažovat Vaši práci, ale vy pracujete pro stranu, která Vás sem dosadila, pro komunistický režim, a proto musíte odejít!’,“ konfrontoval ho prý z očí do očí. I na Ivana Černého udělal stejný moment silný dojem: „Na něco takového jsem nebyl zvyklý, nebylo běžné říkat lidem věci narovinu, jen tak někomu oznámit ‘Vy sem nepatříte!’.”

Občanské fórum dále žádalo personální rekonstrukci rady MěNV způsobem, který by odrážel novou politickou konstelaci. Mělo v ní zasednout více poslanců, kteří nebyli členy KSČ. Obě strany navrhly a pak společně odsouhlasily několik kandidátů z řad stávajících poslanců MěNV, kterým měla být uvolněná místa v radě nabídnuta na nejbližším zasedání, naplánovaném na začátek ledna. V této chvíli totiž ještě
nebylo možné nominovat do rady nikoho, kdo nebyl řádně zvoleným poslancem MěNV. Zákon umožňující kooptaci nevolených kandidátů schválila Česká národní rada až koncem ledna 1990. Vedení města se podle návrhu OF měla ujmout dosavadní tajemnice Chabrová. Ač ke své kariéře potřebovala soudružskou angažovanost, mnozí ji vnímali jako pracovitou ženu, které záleželo na tom, aby se Úvaly rozvíjely; aktivně se zasazovala především o zahájení výstavby inženýrských sítí, letitého nedostatku městské infrastruktury. Místopředsedy by se stali nestraníci Ivan Černý a Miroslav Šipovič. Tajemnice však oznámila svůj úmysl na všechny funkce v radě naopak rezignovat, a to včetně složení poslaneckého mandátu.


foto: z osobního archivu Lenky Mandové

Hrozící rozpad rady vyvolal obavy mezi řadovými pracovníky MěNV, kteří se ve vyjádření adresovaném radě i předsedovi ONV Praha–východ postavili za setrvání stávajícího vedení: „Za současné politické situace i s ohledem na rozpracované úkoly a nedořešené obsazení Městského národního výboru nepovažujeme odstoupení vedoucích funkcionářů MěNV Úvaly za správné a v dané situaci vhodné. Otázka volby vedení MěNV by dle našeho názoru měla být řešena řádnými svobodnými demokratickými volbami“, stojí v prohlášení podepsaném jedenadvaceti zaměstnanci národního výboru z 29. prosince 1989.

Labutí píseň MěNV: rada odchází

Hned po Novém roce, ve středu 3. ledna 1990, se sešlo mimořádné zasedání rady MěNV, následované setkáním u kulatého stolu se zástupci OF Oldřichem Kovářem, Radkem Mandou a Petrem Tesařem. Zúčastnili se ho i poslanci nominovaní v prosinci na místa v radě.

Ze zápisu je patrná napjatá atmosféra jednání. Písemnou žádost o uvolnění z funkce, odůvodněnou událostmi z plenárního zasedání 19. prosince, podal místopředseda Haužvic. Mnoho dalších podmínilo své další působení ve funkci setrváním vedení MěNV, případně alespoň paní tajemnice Chabrové, jež pro ně představovala záruku zachování kontinuity v práci úřadu. Jeden z poslanců jasně převládající pocity shrnul: „Celou situaci drží v ruce předseda a tajemnice, a proto s jejich demisí odejde celá rada NV, a tato situace bude mít neblahý dopad na celé Úvaly.“ Sama tajemnice už ale byla rozhodnuta, že odejde. V zápise stojí, že ji k odchodu přimělo plenární zasedání a slova, která na něm padla z úst Miroslava Kloudy a Libuše Mandové. Stěžovala si také na náročnost funkce, jež by v nových podmínkách a pod velkým tlakem,
který cítila, byla ještě obtížnější. „Myslím, že byla také hodně přepracovaná, neměla sílu ujmout se toho, co po ní OF žádalo,“ domnívá se Ivan Černý. Přesvědčování se proto minulo účinkem, svůj názor nezměnila. V závěrečném usnesení stojí: „Funkcionáři NV trvají na svém odstoupení a v tom případě odstupuje i celá rada NV a předseda VLK (Výboru lidové kontroly, pozn.red.).“

Oldřich Kovář, Radko Manda a Petr Tesař byli s rozhodnutím rady následně seznámeni. Ještě jednou vyzvali přítomné, zda někdo z nich nechce pokračovat, když nedůvěra byla vyjádřena jen některým funkcionářům. Zopakovali svou podporu tajemnici, aby setrvala ve funkci alespoň do svobodných voleb. Marně. Místo toho došlo na ostrá slova a obvinění z úst Ludvíka Haužvice na adresu OF, které označil za viníka
krize ve správě Úval.

Navzdory tomu, že se pokus o kompromis příliš nezdařil, dosáhla OF důležitých úspěchů. Cesta ke splnění základního požadavku OF, rekonstrukce rady MěNV, byla otevřena odstoupením (skutečným nebo avizovaným) mnoha jeho členů včetně vedoucích funkcionářů. Přijat byl i návrh OF na doplnění rady MěNV o nečleny KSČ. Ze stávajících poslanců, navržených na prosincovém jednání, souhlasili s prací v radě čtyři. Jenomže přišla další komplikace.

Krátce po setkání, v pondělí 8. ledna, rezignoval na všechny funkce v městské samosprávě Miroslav Šipovič. Byl tím, kdo snad nejintenzivněji přesvědčoval tajemnici Chabrovou, aby zůstala. Ostře se také ohradil proti nařčení OF některými členy rady, že v Úvalech působí destrukci MěNV: „To nepokládám ani za pravdivé ani za čestné stanovisko. Vycházím z toho, že OF žádnou destrukci nechtělo. Všichni dobře víme, že požadavky OF spočívaly v tom, že se předpokládal odchod předsedy NV a požadovala se rekonstrukce rady NV. (…) Tato zřejmá snaha znemožnit OF v Úvalech, označit ho za viníka rozpadnutí NV, mne naprosto znechutila. (…) Destrukci provedla samotná rada, samotní poslanci, vedeni v podstatě osobními důvody, z vlastního rozhodnutí na základě vlastní úvahy, a to v momentě, kdy to po nich nikdo nechtěl, a zvláště to nechtělo OF. (…) OF nemůže nést odpovědnost za nynější stav NV v Úvalech“, stojí mimo jiné v jeho rezignačním dopise.

Hledá se předseda MěNV: zn. spěchá!

„Mysleli jsme, že jsme vyhráli, oni věděli, že prohráli,“ shrnuje výsledky jednání mezi OF a MěNV Petr Pazourek. A s úsměvem dodává: „Pak se ale někdo zeptal: A co teď? Nastalo velké ticho, pak spousta důvodů: já nemůžu, já jezdím do práce, já dělám do večera, já jsem už penzista, už mi neslouží zdraví.“

Jisté bylo, že abdikací vedoucích funkcionářů k 31. lednu 1990 zůstanou Úvaly bez vedení. Jednotliví členové rady MěNV postupně v průběhu ledna skládali mandáty. OF se proto ihned pustilo do horečného hledání lidí, kteří by nastoupili na uvolněná místa v radě MěNV. Na pátek 2. ledna svolal koordinační výbor druhé setkání OF s občany v kulturním domě, aby je seznámil s vývojem situace a s problémy v samosprávě. V hledání nového předsedy MěNV však žádoucí výsledek nepřineslo. Celkem pět oslovených kandidátů – Vladimír Kazda, Miroslav Klouda, Miloš Němec, Oldřich Kovář a Ivan Černý – se z různých důvodů k možné kandidatuře vyslovilo zamítavě. Také mladší generace revolucionářů, tehdy třicátníků, si představovala svou budoucnost jinak. Navrácená svoboda jim otevřela nové možnosti: „Já jsem byl demontérem komunistického režimu, ale aktivním politikem jsem se stát nechtěl. Nebyl jsem na to zralej. Chtěl jsem svobodně žít, cestovat, být nějaký čas v zahraničí. Jakmile na konci února proběhla rekonstrukce rady MěNV, cítil jsem, že se nám podařilo dostat řízení věcí veřejných do správných rukou, stáhl jsem se z veřejného života. Považoval jsem svou misi revolucionáře za ukončenou,“ přiznává Radko Manda.

Celý leden probíhaly v OF intenzivní diskuse, ve vzrušené atmosféře rostoucí nejistoty se probíraly různé varianty. OF veřejně vyzvalo občany, aby předkládali návrhy kandidátů ze svého okolí na uvolněná místa předsedy a místopředsedy MěNV i tajemnice/tajemníka MěNV, stejně jako na doplnění poslaneckých míst MěNV. Podpisové archy schraňovala opět paní Budařová v knihkupectví.


Život Úval 4/1990

Vedle jednání o otázkách praktické politiky se ve stejné době OF snažilo otevírat veřejnou diskusi o širším kontextu správy věcí veřejných. Před plným sálem Kulturního domu Marie Majerové promluvil na konci ledna například univerzitní profesor Milan Machovec. „Měla jsem pocit, že je třeba mluvit o otázkách morálky a humanismu, a přednáška o Tomášovi G. Masarykovi a demokracii mi přišla velmi vhodná,
až potřebná,“ vysvětluje její organizátorka Lenka Mandová.

V pondělí 29. ledna 1990 se na MěNV sešli zástupci Občanského fóra, Komunistické strany Československa a Národní fronty, aby dořešili otázku vedení města před nadcházející abdikací starého vedení. Radko Manda přednesl návrh OF, aby se předsedou rady MěNV stal jediný člen z původní rady Ivan Černý, jako místopředseda byl delegován poslanec Miloš Němec a jako tajemnice Jana Tůmová, která získá poslanecký mandát kooptací. „Já jsem podepisoval protokol, kterým jsem jako poslední člen rady celý MěNV přebíral. To znamená nejen
podpisové právo k účtům, ale všechno komplet, veškerý movitý i nemovitý majetek města, i jednu zrezivělou škodovku,“ vypráví Ivan Černý. „To byl konec ledna. V té době jsem ale pořád ještě nemínil osobně zůstat ve funkci předsedy MěNV a OF v té době vyvíjelo stále velké úsilí sehnat nové vedení,“ upřesňuje.

Během následných setkání však Ivan Černý funkci předsedy přeci jenom přijal. „Jedním z hlavních argumentů pro mé přesvědčování sebe sama byly rozestavěné stavby v Úvalech: plynovodní a vodovodní řady, budova zvláštní školy. Takovým posledním popostrčením bylo, když Havel řekl, už jako prezident, že žádá lidi, kteří se nějak angažovali a mysleli si, že se za týden zase vrátí ke své normální práci, aby se ujali veřejných funkcí aspoň do prvních svobodných voleb,“ popisuje klíčový okamžik. Jeho rozhodnutí přineslo členům OF velkou úlevu: „Byl jsem rád, že se toho Ivan Černý ujal, a nás, kooptované, naučil, jak se co dělá, všechny ty procesy, pravidla, hlasování… Hrál nezastupitelnou roli, byl tím, kdo udržel správu města. Díky tomu byl přechod docela plynulý, Úvaly neupadly do chaosu a mohly zahájit novou etapu kostrbatého rozvoje,“ hodnotí Petr Pazourek.

Poslední únorový den roku 1990 tak mohla na plenárním zasedání MěNV proběhnout volba nových kooptovaných radních MěNV z řad zástupců OF, jak bylo v minulých týdnech dohodnuto. Kooptace ukončila první fázi porevoluční transformace. Obnovená rada MěNV dovedla Úvaly k prvním svobodným volbám v listopadu 1990, které vyhrálo Občanské fórum.

Na předchozích řádcích jsme se pokusili co nejvěrněji zachytit dnes již historické události přelomových dní na konci roku 1989 a prvních měsíců roku následujícího. Nevešlo se sem však všechno a za minulostí se neohlédly zdaleka všichni ti, kteří svým dílem k sametové revoluci v Úvalech přispěli. I jim patří dík.

Za sametově revolučními měsíci v Úvalech se ohlíželi
Ivana Budařová, ing. Ivan Černý, ing. Radko Manda,
PhDr. Lenka Mandová, Petr Pazourek, Ing. Jan Pergler.

vzpomínání sepsala Kateřina Werkman
pro mimořádné číslo Život Úval 2019