Rozhovor s Miroslavem Masákem o Václavu Havlovi, sametové revoluci a absenci srozumitelné vize budoucnosti české společnosti.
Michal Prokop, zpěvák a bývalý politik, řekl v rozhovoru pro Český rozhlas, že kdyby dnes Václav Havel kandidoval v přímé prezidentské volbě, nepostoupil by ani do druhého kola. Co si o tom myslíte?
S Michalem žijeme ve stejné společnosti, jeho skepsi sdílím, pesimismus ne. I nepravděpodobné je možné, stačí, když se podíváme na Slovensko.
S Václavem Havlem jste se přátelil více než padesát let. Jak a kde jste se seznámili?
Sblížili jsme se při společné práci. Tři mladí architekti z Liberce vyhráli na jaře 1965 soutěž na návrh libreta expozice československého pavilonu na světové výstavě EXPO v Montrealu. K vypracování scénáře jsme přizvali Václava Havla a Pavla Juráčka. Kamarády jsme se stali ve chvíli, kdy nátlak na zpolitizování naší původní koncepce se nám zdál nepřiměřený a další práci jsme společně vzdali.
Jak toto přátelství ovlivnilo váš život?
Za normalizace vyvolalo pozornost StB. Byly to většinou jen výslechy, zatčen a souzen jsem byl jen jednou. Po listopadu to byly tři krásné roky po jeho boku na Pražském hradě.
V osobním vztahu to byl přítel, který nikdy nezradí, mravní a intelektuální maják, pevný bod mého života. Zažili jsme společně leccos, koncerty a večírky na Hrádečku, ale také vpád spřátelených armád v Liberci. Václav k nám přijel s Honzou Třískou na návštěvu a zůstali celý týden. Václav v rozhlase, Honza v improvizovaném televizním studiu a já v centru na radnici.
V Praze proběhly veřejné demonstrace proti komunismu už v roce 1988, samotný „revoluční rok“ 1989 byl plný napjatých momentů. Zároveň však byl československý komunistický režim poměrně rigidní a na rozdíl třeba od Poláků Češi od roku 1968 nedávali nijak zvlášť najevo opozici proti komunistické moci. Proč myslíte, že zlom přišel zrovna v listopadu?
Jsme opatrní. Možná proto, že jsme polovinu ze sta let strávili pod nadvládou Rakouska, Německa, Sovětského svazu, že jsme prošli časem obav z cizí moci a zkušeností z vlastních etických proher. Převrat přibližovala nejen naše nespokojenost, ale i vývoj událostí v Sovětském svazu, Polsku, Maďarsku a dokonce i v NDR. Čekali jsme na vhodnou příležitost, já jsem ji viděl ve Dni lidských práv, který svět slaví 10. prosince. Předběhl ji pochod studentů 17. listopadu.
Kde vás zastihla zpráva o zásahu na Národní třídě?
V Liberci, o víkendu jsme připravovali protest libereckých architektů. V pondělí mi zavolala Olga Havlová, že mi Václav vzkazuje,
že mám být v úterý v deset hodin v pražském Mánesu.
Zleva: Jan Ruml, Věněk Šilhan, novinář, Miroslav Masák, Jiří Kantůrek, Jiří Křižan.
Jak se zrodilo Občanské fórum? Jaké byly jeho první okamžiky a jak probíhala první setkání?
Formální začátek asi znáte – bylo jím setkání v pražském Činoherním klubu v neděli 19. listopadu. V jeho průběhu došlo k dohodě, že je nutné vést dialog s představiteli moci. K tomu měl být postupně ustaven Koordinační výbor Občanského fóra a jedním z prostředků dialogu měly být masové demonstrace. První společné jednání bylo svoláno na úterý 21. listopadu. Sešlo se nás v Mánesu asi patnáct a dlouho jsme tam nepobyli, přátelé nás varovali, že budovu obsadili hoši z StB. Sochaři Milkov a Bílek nám k dalšímu jednání nabídli prostor galerie U Řečických, tam jsme se soustředili na přípravu programu první demonstrace. Díky redaktorovi Petru Kučerovi mohl být tribunou balkon Melantrichu. Naše první jednání byla improvizovaná, určitý řád přinesly až další dny, kdy jsme se přesunuli nejdříve do divadla Laterna magika a později do Špalíčku na rohu ulice 28. října a Václavského náměstí. A kdy se role rozdělily a ustavil se Koordinační výbor Občanského fóra.
Měl jste během listopadových událostí někdy strach? Že přijde zatýkání, násilná reakce, že to nedopadne dobře?
Strach snad ne, tempo aktivit to ani nedovolovalo. Znepokojivé zprávy o povolaných milicionářích i o úvahách o možném zásahu lidové armády do centra OF pronikly, žádná zvláštní opatření však nevyvolaly. Kromě jednoho – našeho požadavku na jednání s představiteli armády, která se podle tisku nacházela ve stavu bojové pohotovosti. Dramatik Havel rozhodl o složení tříčlenné delegace: Havel a dva zdravě vyhlížející intelektuálové – Jirka Křižan, autor filmových scénářů a bývalý hokejista, a já, vysloužilý házenkář. K jednání v salonku zcela prázdného Obecního domu se dostavila i tříčlenná delegace armády: Pozdější ministr generálplukovník Miroslav Vacek, zástupce náčelníka generálního štábu Rudolf Ducháček a tiskový mluvčí Stanislav Pohořal. Společné prohlášení, které vylučovalo ozbrojený zásah, situaci uklidnilo. Není bez zajímavosti, že později, v rozhovoru s novináři, uvedl poslední generální tajemník KSČ Karel Urbánek, že užití tanků bylo na spadnutí.
Probíhalo všechno tak hladce, jak naznačuje přívlastek „sametová“ revoluce? Vzpomínáte si na okamžiky, kdy další kroky nebyly až tak zřejmé, kdy došlo k názorovým střetům mezi vůdci revoluce, na nejtěžší překážky?
Já si na žádný závažný konflikt nevzpomínám. Samozřejmě názory a nápady byly různé, ale všemu dominovala tolerance a upřímná snaha nacházet společnou řeč. Z drobných nepříjemností si vzpomínám na zákrok Evy Kantůrkové, která vynadala Klausovi za to, že pomlouval svého šéfa Waltera Komárka, nebo na rozhořčeného Petra Millera, který se urazil, když nebyl nominován na první jednání Koordinačního centra OF (KCOF) s předsedou vlády Adamcem. Ale to byly maličkosti, horší než konflikty byla únava. Spát jsme neměli v místě trvalého pobytu, Václav spal v Podolí u Josky Skalníka, já jsem spal na sídlišti Háje. V cizích postelích se pořádně nevyspíte a aktivit bylo až nad hlavu, od rána do rána. Psychologové by asi vysvětlili, proč k vážné krizi uvnitř KCOF došlo po tak úspěšné demonstraci na Letenské pláni, kdy oba vyčerpaní Václavové, Malý a Havel, nám v podvečer oznámili, že se svých vedoucích rolí vzdávají. Ale pondělní úspěchy dělnických stávek i jim vrátily krev do žil.
Zleva: Miroslav Masák, Stanislav Milota, Václav Havel, Petr Pospíchal s přítelkyní, Ladislav Hanzel, Jiří Bartoška.
Kdy jste poprvé pocítil, že komunisté skončili, že režim se z událostí nevzpamatuje?
Chce se mi říct po pravdě, že 21. srpna 1968. Já jsem se celé roky vsázel a prohrával mnoho lahví gruzínského koňaku, poslední sázku z května 1989 jsem však vyhrál. Vy asi chcete vědět, kdy jsme uvěřili v prohru KSČ v průběhu listopadových událostí. Asi ve středu 29. listopadu, kdy se KSČ zřekla své vedoucí úlohy.
Co vám dal a vzal listopad 1989? Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka?
Dal nám naději. A také dva krásné následující roky, kdy bylo veselo, kdy jsme si vzpomněli i na slušné chování. Ne samy listopadové události, ale čas po Listopadu, mi vzal iluzi o možnosti příznivého poměru těch, kterým je „my“ bližší než „já“, o většině odpovědně myslících. A vzpomínka? Snad atmosféra koncertu České filharmonie na podporu Občanského fóra 14. prosince. Beethovenova 9. symfonie s Ódou na radost, řízená Václavem Neumanem. To už z nás všechno
spadlo.
Působil jste potom několik let jako odborný poradce Václava Havla. Co považujte za nejlepší radu, kterou jste mu dal?
Bylo to na jaře 1992. Aby inicioval vznik politické strany, v jejímž čele by stála Magda Vašáryová. Taková strana tehdy mohla zabrzdit, nebo alespoň oslabit, nástup dravců, který byl na spadnutí. Václav byl zásadně proti, víc než stranám věřil síle občanské společnosti. Myslím, že později nám dal za pravdu.
K odborným doporučením patřila myšlenka „otevírání Hradu“. Všechno tehdy bylo zavřeno, ohrazeno, zabedněno: Královská zahrada, Bažantnice, Jelení příkop, Míčovna, jižní zahrady, purkrabství, Dům šlechtičen. My jsme pokládali Hrad za součást Hradčan a Hradčany za čtvrť města, Hrad měl patřit občanům a návštěvníkům Prahy. Povedlo se. Tehdy.
Jak hodnotíte porevoluční transformaci s odstupem třiceti let?
Jsme – naštěstí – stále v Evropě, i když na její periferii. Ale dědictví minulých let na nás leží jako promočená deka, podporuje současné snahy o oslabení právního státu a demokratických vztahů společnosti. Snad nebude mít dlouhé trvání. Je škoda, že jsme nedokázali definovat důstojnou inspirující vizi, pro celou společnost přijatelnou představu kultivované cesty k budoucnosti. Oslabila by Prokopovu skepsi a zlepšila by nám náladu.
Napadá mě, jestli Havlův étos pravdy a lásky, která musí zvítězit nad lží a nenávistí, neměl být právě takovou vizí, která však v postkomunistické společnosti nenašla úrodnou půdu. Jak by měla jednotící a inspirující vize znít, aby pomohla ustát obtížné politické, ekonomické, společenské a kulturní transformace?
Je dobré, když pro představu budoucího stavu společnosti existuje hmatatelný vzor, tím by pro nás mohly být skandinávské státy. Vize by měla být jednoduchá a srozumitelná jako křesťanské desatero. Kdysi jsme zvažovali různé varianty, například: Úcta k humanitním ideálům, vůle k vyšší vzdělanosti a otevřená spolupráce na růstu blahobytu evropské společnosti. Jenže proti víře, že peníze jsou až na prvním místě, to nemá šanci.
Kdybyste měl formulovat odkaz sametové revoluce do krátkého vzkazu, hesla na plakát nebo zprávu na Twitteru, jaký vzkaz by to byl?
Podobnou otázku mi už položili studenti pražské fakulty, kteří k výročí Listopadu připravují knihu vzpomínek. Doporučil jsem titulů několik, líbilo se mi POLOJASNO.
Kateřina Werkman
foto: archiv Miroslava Masáka
vyšlo v mimořádném čísle Život Úval 2019
MIROSLAV MASÁK (*1932)
Architekt, vysokoškolský profesor a bývalý poradce prezidenta Václava Havla. Úvalský rodák Miroslav Masák vystudoval Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze. Jeho profesionální kariéra byla až do počátku 90. let spojena s libereckým Stavoprojektem a ateliérem SIAL, který s architekty Binarem a Hubáčkem v roce 1968 zakládal. Práce ateliéru SIAL pod vedením architekta Karla Hubáčka představovala od 60. let jeden z mála výrazných a osobitých proudů tehdejší české architektury.
V listopadu 1989 byl členem Koordinačního výboru Občanského fóra a předsedou jeho pracovní komise pro vzdělání a kulturu. V lednu 1990 jej Václav Havel jmenoval poradcem pro architekturu a památkovou péči v kolegiu prezidenta republiky. Později se stal ředitelem kulturní sekce Kanceláře prezidenta republiky a také místopředsedou Rady Pražského
hradu.
Mezi léty 1994 – 2004 působil jako pedagog na Fakultě architektury Vysokého učení technického v Brně, kde byl v roce 1999 jmenován profesorem v oboru architektury.
V letech 2002 a 2004 byla jeho spolupráce na tvorbě koncepce rozvoje a územního plánování města oceněna předáním Plakety města Úval. V roce 2010 mu bylo uděleno čestné občanství města Úval.
další zdroje: wikipedia.org