O úvalském okolí – 7. díl

Pokračování stati o našem háji.

Kolem roku 1900 byla zalesněna na Vinici dvě soukromá a spolu sousedící úzká pole a tak vznikl lesík tzv. Prknův-Mašínův, táhnoucí se k Holé Hostýni. V háji byla postupně upravena síť cest a pořízeny četné lavičky, mezi nimiž bylo šest tzv. parkových. Cesty byly každoročně udržovány a občas vypískovány. Úvaláci byli svým mladým a blízkým hájem nadšeni; to se projevilo zejména o pěkných nedělích, kdy byl háj oživen dospělými i dětmi, samozřejmě i mileneckými dvojicemi.

Tehdy byla ovšem jiná doba: nehrál se fotbal ani volejbal, nepěstoval se tu žádný sport, ani rybaření. Nebyly víkendové chaty, ani trampové s kytarami, nebylo kino, ani čaje o páté. Nejezdilo se auty, ani motorkami, kola byla poměrně vzácná. Ve volném čase se tedy chodilo do háje. Na procházky, na schůzky, zaskotačit si nebo zazpívat, případně jen tak posedět v hezkém prostředí a těšit se pohledem na údolí potoka lemované krásným a neporušeným kobercem rovinatých luk. Chodilo se ovšem i na fialky, na kočičky, na trávu, na houby, na březové metly a pochopitelně i „za školu“. Také na babky.

Každé čtyři roky byl háj stižen malou pohromou: koncem května objevila se spousta chroustů – babek, jimž velmi chutnalo mladé listí javorů, břízek a lip. Bylo třeba je po ránu spící střást se stromů a ničit. Obecní úřad je „vykupoval“, litr za krejcar nebo za dva. Připomeňme si, že v roce 1900 byla sice již zavedena korunová měna, ale dlouho poté se ještě počítalo na krejcary a zlatky. Krejcar, to byl vlastně dvouhaléř, haléřová mince se nazývala troník. Desetihaléři se říkalo pětník a dvacetihaléři šesták.

Na Paviloně

Počínaje rokem 1892 pořádal Okrašlovací spolek (zprvu téměř každoročně), a to vždy na počátku školních prázdnin tzv. výlety na Rudolfův háj, kde se obecně říkalo „Na paviloně“. Byly to lidové slavnosti pro malé i velké, ne nepodobné vesnickým poutím. Lišily se od nich mj. také tím, že se zde od dospělých požadovalo vstupné ve prospěch spolkové pokladny. Výlet býval zahajován průvodem obecenstva s hudbou, procházející od školy Riegrovou ulicí a pak serpentinou nad domkem čp.85 vzhůru k pavilonu. V průvodu nikdy nechyběla početná krojovaná skupina dívek i mládenců. Nahoře bylo možno již zasednout k připraveným stolům a dát si pivo, půllitr za 6-7 krejcarů včetně horské přirážky. Prodávaly se zde sladkosti a různé jiné dobroty. Program býval zahajován obvyklý mi žertovnými závody mládeže, dále pak byl vyplněn nějakým komickým výstupem, veselou scénkou a hlavně hudbou, při které se mohlo i tančit. Zlatým hřebem pořadu bylo obvyklé vypouštění balónu. Byl z pestrého papíru asi 1 a půl metru v průměru a na spodní straně měl poněkud větší otvor, v jehož středu byl upevněn chomáč koudele. Před „startem“ byla koudel napuštěna lihem, několik chlapců podrželo balón a pořadatel koudel zapálil. Zahřátým vzduchem se balón nafoukl, zakulatil a začal stoupat, což se stávalo za ohromného křiku a jásotu dětí. Vystoupil několik desítek metrů a začal nabírat směr. V té chvíli obvykle vzplanul a celý v povětří shořel. To byl konec legrace a také ukončení slavnosti.

Poslední takový podnik byl pořádán, tuším v roce 1910. Obecenstvo ponenáhlu ztrácelo zájem o tento druh zábavy, a kromě to ho se místní společnost začala výrazněji diferencovat. Nové myšlenkové proudy, šířené českými propagátory Marxova vědeckého socialismu, pronikaly z Prahy na venkov a nacházely již dostatečnou odezvu i v řadách zdejšího zemědělského i jiného proletariátu. V jeho příslušnících se začalo probouzet vědomí, že organizovaná třída dělného lidu může být v budoucnu mocnou politickou silou ve státě i ve světě. Malé úvalské spolky si doposud nikterak „nekonkurovaly“. Něco jiného ovšem bylo, když s novým stoletím začaly v naší obci vznikat organizace, kterým dnes říkáme masové. Byly to: politická organizace národně socialistická (zal.1904), pol.organizace sociálně demokratická (1907), T.J.SOKOL (1907) a Dělnická T.J.ROVNOST (1909).

Tzv. všelidové slavnosti již nepřinášely předpokládaný finanční úspěch, což bylo patrně také příčinou jejich zániku. Pavilon začal chátrat a jeho zkázu urychlila i první světová válka. Mýtinka „na paviloně“ se stala časem eldorádem mládeže z dolního konce Ouval a také pláckem, kde se do tajů kopané zacvičovaly budoucí místní fotbalové hvězdy. Pavilon byl v roce 1925 rozebrán a jeho pozůstatky snad ještě kdesi slouží jako kůlna.

Masarykův Háj a Háj legionářů

Tímto odbočením jsme ovšem značně předběhli dobu, o níž byla předtím řeč. Vraťme se proto ještě znovu do minulého století a povězme si, jak smýšlel o vykonaném díle spolkový kronikář. Uvedeme zde několik citátů, u nichž nás zaujme i starobylý květnatý sloh. V roce 1891 například čteme: „Ačkoliv jakkoliv zalesňování nepřátele mělo, byl otevřený a obecenstvu přístupný háj každému milým útulkem…… Háj stal se okrasou městyse a záviděn od cizinců. Vždyť sama odpůrkyně paní Josefa Herfurtová (z čp.14), ač i členem spolku byla, když v stínu bříz na lávce si hovila, pochvalně o háji se pak vyslovila“.

V zápise z r.1893 je uvedeno, že podle ouvalského vzoru byly podobné spolky založeny ve Škvorci, Mochově, Českém Brodě, Horoušanech a Ondřejově a dodává se: “ K tomuto podnětu byla dána od spolku učitelů KOMENSKÝ pobídka, kdy při schůzi, odbývané v Ouvalech, vycházkou na háj vidělo učitelstvo, jak možno krajinu na lad a štěpařství obohatiti.

Stejně s pochvalou vyslovil se jízdní SOKOL pražský, který do Ouval zavítal vyjížďkou svou a na háji se pobavil, že to místo utěšené a záviděníhodné.“ A ještě citát z roku 1897: „Okolí druhdy pusté, stráně holé, uvidíš nyní v zeleni bujarých stromů, kde ti milo na pohodlném sedadle si odpočinouti. Okolí zdejšího městy se stalo se utěšeným a oblibou obecenstva. Kdo z cizinců zavítal do háje Rudolfova, každý s pochvalou a potěchou nastoupil zpáteční cestu svoji“. (Konec citátů).

Snad nebude nevhodné, jestliže zde uvedeme i jména těch, kdo háj zakládali a o jeho pozdější zvelebení se zasloužili. Byli to: Ant.Chlapec, Jan Škorpil, Fr.Bilanský, Vojt. Votava, Jan a František Řezáčovi, Fr. Podhola, Ant.Sýkora, K.Klíma; v pozdějších letech Fr.Kaplan, Jan Štěpán, M.Minářů, V. Perk, J.Jánský, R. Kosař, Šť. Filip, J. Těšík a K. Svátek.

Potřebné povozy a potahy poskytovali zdarma někteří zdejší rolníci. Nemůžeme tu opomenout ani činnosti obětavého úvalského lesního dohlížitele Karla Marčína, jehož jméno můžeme číst na hřbitově mezi těmi, kdo položili život za vlast v revolučních květnových dnech roku 1945.

Po vzniku samostatného čs.státu byl háj pojmenován jménem Masarykovým a lesík na Úvaláku Hájem legionářů. Také některé stezky v háji byly označeny jmény: Bendlova, Dostálova, Kožíškova, Škroupova. Zmíněných jmen se však běžně nepoužívá. Za zmínku však stojí jedna maličkost: Za protektorátu bylo označení stezek německé a na jedné tabulce jsme viděli nápis ALOIS DOSTÁL STEG; to se ovšem vyslovovalo po našem, foneticky.

Nyní již jen krátce o některých změnách v okolí Vinice. V roce 1951 bylo zalesněno pole mezi pozemky Na ztraceném korci a Na skřivánku. Po třech letech byla mladá kultura vytrhána a pole vráceno svému účelu, a to na dobu asi sedmi let.

Zbourání chalupy Pod Vinicí v r. 1969

V roce 1961 bylo opět osázeno lesními stromky a výsadba provedena i Na skřivánku, čímž pak vznikl již souvislý komplex lesního porostu. Roku 1951 bylo pole na jižním svahu Vinice přeměněno na meruňkový sad, který byl v roce 1969 likvidován. Podobný osud postihuje nyní známou chalupu pod Vinicí, jejíž demolice se snad právě v přítomné době dokončuje. I když to byl objekt sešlý a nepouživatelný, přece jen byl i svědkem dávné minulosti a jakousi nechráněnou památkou, která po staletí tvořila známý krajinný prvek a jakousi dominantu zmíněného úseku krajiny. Alespoň příslušející studně by měla být zachována, snad se bude jednou hodit.

Kdožví, zda tu poblíž nevznikne v budoucnosti třeba nějaká vyhlídková restaurace – vždyť i v tomto prostoru je plánována příští výstavba satelitního města.

O „zalesňování“ luk si povíme později. Mladšímu čtenáři, který zná háj jen v jeho dnešní neutěšené podobě, bude připadat, že zde na něj bylo vyplýtváno příliš mnoho chvály, nebo že i slova o někdejší kráse našeho okolí – použitá v prvé kapitole tohoto vyprávění – jsou také jen jakousi místně-patriotickou nadsázkou. Je ovšem pravda, že osobní názor autora nebo jiných pamětníků je nutno chápat relativně, neboť může být zkreslen úzkým hlediskem obyvatelů žírné, ale trochu „fádní“ středočeské roviny, na jejímž okraji Úvaly leží. Že se však nejedná o nějaké přikrášlené vzpomínky na minulost, lze se přesvědčit z několika starých fotografií a snad i z některých dřívějších výtvarných prací malířky prof. Hany Urbanové, akad. malíře Aloise Janečka-Pardubského nebo i dalších malířů, jichž obrazy dosud zdobí leckterý úvalský byt.

Ke zmíněné poznámce uvádím okrajově i jednu malou osobní vzpomínku. Po I. světové válce bydlel v tehdejším úvalském hotelu U českého lva č.p.9 po nějaký čas básník – pozdější národní umělec – Stanislav Kostka Neumann. O tom nalezne čtenář zmínku i v knize“Úvaly jindy a nyní“ na str. 231 a informovaně se o tom rozepsal v článkovém cyklu M. Měšťánek (Ž. Ú.11, 12/61, 1,3/62).

Někteří starší občané se snad ještě pamatují na ušlechtilý a mužný básníkův zjev; tehdy měl bradku a nosil tzv. umělecký širák. Občas k němu dojížděla nápadně krásná mladá žena. S.K.Neumann se rád toulával po úvalském okolí, mohli jste se s ním setkat v háji i v lese. Autor ho blíže poznal v hostinské místnosti jmenovaného hotelu, kde s ním a se zemřelým přítelem Jaroslavem Bartošem hrál několikrát kulečník. Řeč při tom ovšem nestála a z básníkova plachého hovoru jsme poznali, že si naše okolí oblíbil. Říkával: „Škoda, že v Úvalech není všechno tak pěkné jako ta krajina kolem…“. Je arci možné, že to říkal trochu jinak, ale takový byl smysl jeho slov; jejich hlubší význam jsem ale nepoznal. Co by říkal básník asi dnes?

Jaroslav Rajnyš, 1969, publikováno v Životě Úval

-> pokračování

 

Seriál článků „o úvalském okolí“:

  • O ÚVALSKÉM OKOLÍ 1. díl
    Na přelomu století
    Konec starých Ouval v roce 1918 nebo 1921?
  • O ÚVALSKÉM OKOLÍ 2. díl
    Vybudování koupaliště v r. 1894
    1927 – Druhé koupaliště
    Horní mlýnský rybník
    1873 – Fabrák, Kalák, Kaberna
    Horní mlýn
    Zavezení Kaberny
  • O ÚVALSKÉM OKOLÍ 3. díl
    Dokončení historie koupališť
  • O ÚVALSKÉM OKOLÍ 4. díl
    Barvírna
    Střelnice Svazarmu
    Hodov
    Demolice Hodovského mlýna 1961
    Uvalum speciosum smrdutum
  • O ÚVALSKÉM OKOLÍ 5. díl
    Pozůstatky Pilského rybníka
    Jeskyňka
    Mrchoviště
    Na ztraceném korci
    Vykácené duby na Holé Hostyni 1864
    Ztracený místní obecní archív z roku 1929
    Regionální tisk
  • O ÚVALSKÉM OKOLÍ 6. díl
    Úvalský háj
    Obecní pastouška
    První část úvalského háje – Císařský sad
    1886 vysázení lip na Ouvalák
    1892 postaven dřevěný pavilon
  • O ÚVALSKÉM OKOLÍ 7. díl
    Na Paviloně
    Masarykův Háj a Háj legionářů
    Zbourání chalupy Pod Vinicí v r. 1969
  • O ÚVALSKÉM OKOLÍ 8. díl
    První družstevní dům
    Trampské chaty v Králičině
    Třetí kolej a přeložka
    V setých
    Zbořen Stříbrňák
    7 domů ročně, žlutá čísla pro chaty
    U široké louky
    Nouzové stavby Pod Slovany na místě cihelny
    Velké sucho 1947 a rybník Lhoták z roku 1949
    Kruhová cihelna V Rohožni
    Třetí úvalská cihelna
  • O ÚVALSKÉM OKOLÍ 9. díl
    Cukrovar a fabrák
    Horní mlýn
    Devět kanálů
  • O ÚVALSKÉM OKOLÍ 10. díl
    Dvůr Hostín
    Hrušeň z vojenských map
    Hostína a podzemní chodba
    Arnošt z Pardubic
  • O ÚVALSKÉM OKOLÍ 11. díl
    Zrušena panská dominia
    Lom na Hrobce
    Studánka
    Pohled z Vinice
  • O ÚVALSKÉM OKOLÍ 12. díl
    SK Ouvaly a Pařezina
    Stavba Sokolovny, skautské klubovny, házená
    Rozkol sociálně demokratické strany, dvě kina a konec D.T.J. ROVNOST
    Sportovní klub SLOVAN a hřiště Na Slovanech
  • O ÚVALSKÉM OKOLÍ 13. díl
    Háj
    Osázení luk topolovými kulturami
    Zalesnění mlýnského údolí