Nové koupaliště v Úvalech je otevřené

Nové koupaliště v Úvalech je otevřené

Po čtyřech letech se v sobotu 29 června 2019 v Úvalech otevřelo nově vybudované koupaliště. Výše vstupného, provozní doba a dojmy z koupaliště v první ... číst příspěvek »

Šuple

Šuple

Na počátku byla myšlenka. Šárčina myšlenka. Myšlenka tak silná a upřímná, že bylo možné ji zhmotnit až do živého projektu, který ... číst příspěvek »

Poznejte své zastupitele z voleb 2018

Poznejte své zastupitele z voleb 2018

Známe své zastupitele? Je to trochu překvapující, ale následující seriál představující zvolené představitele města Úvaly je od roku 1989 vůbec ... číst příspěvek »

 

Vzpomínky na Úvaly, Jeroným Knížek

Vzpomínky na Úvaly
Jeroným Knížek, únor 2009

Jako děti jsme s bratrem před válkou chodívali ze Škvorce pěšky ke strýčkovi do Velkých Jiren, nebo za babičkou do Klánovic, kde sloužila ve vile nějakých Pražáků přesně naproti tenisovému dvorci. Chodívali jsme přes Pařezinu a Malé Jirny, anebo přes Vidrholec podél trati, ale tam byl samý mokřad. Někdy jsme šli ze Škvorce přes brůdek u Dobročovic kolem Škvorecké obory a klánovické vlakové zastávky. Pamatuji jak před tou zastávkou stavěli novou patrovou školu a pak do ní chodily děti i z Újezda. Sluší se také vzpomenout na Cyrilov, tam v létech 1. sv. války žila s ovdovělou maminkou má matka. Tenkrát u toho rybníka stával pouze jejich dům a pak jakási besídka s nápisem Cyrilov; jinak všude kolem hustý les. Když odtud maminka chtěla do Klánovic v zimě na tancovačku, neváhala si lesem předem zamést kilometrovou cestičku. Maminka se učila švadlenou u Fuků v Úvalech v ulici nad těmi schody nad závorami. Její tatínek býval kovářským mistrem ve Velkých Jirnech a každoročně vystavoval své patentované výrobky na Pražském vzorkovém veletrhu. Když zemřel, prý čelákovický kovář Wolmann padělal jeho patenty a postavil si z toho strojírnu, kdežto ovdovělá manželka nedostala nic a s dětmi se musela vystěhovat k rybníku Cyrilov.

Když se na podzim r. 1938 schylovalo k válce, byla vyhlášena mobilizace a tatínek musel na vojnu. Všem bylo úzko, maminka plakala – Táto vrať se nám zdravý. Občané drželi pohromadě. Jednotka spolužákova otce střežila blízký železniční viadukt a já mu blízkost otce záviděl. Místní členové mysliveckého sdružení hlídali zdejší silniční mosty, byly obsazeny pohraniční obranné pevnosti. Za mobilizované muže nastoupily do práce ženy. Tehdy 14. září 1937 zemřel prezident osvoboditel Tomáš G. Masaryk a s naší třídou jsme se s ním byli na pražském hradě rozloučit. Zakrátko Němci obsadili naše pohraničí vyhnavše odtud naše občany a již 15. března 1939 okupovali zbytek republiky. Vyhlásili protektorátní okupační správu, zrušili naši armádu, ukradli výzbroj a státní rezervy. Zavedli přídělové hospodářství, povinné odvody z domácích zdrojů a zatemnění. Všechny nápisy musely být nejprve v němčině. Zakázali politickou činnost, Sokol i podobné organizace a pod hrozbou zastřelení poslouchání cizího rozhlasu. Také zavedli pracovní povinnost a pak totální nasazení. Ve školách jsme museli likvidovat na všech písemnostech státní znak ČSR i otisky českých razítek a přerazítkovat je dvojjazyčnými razítky. Němci zrušili výuku dějepisu a zavedli povinnou němčinu – 5 hodin týdně. Zaštíťovali se Bohem, ale desatera přikázání nedbali. Reorganizovali školu, zavedli čtyřleté cykly podle německého vzoru, místo tří měšťanek byly 4 třídy Hlavní školy. Občané museli odevzdávat mosazné kliky a z našeho katolického kostela Němci odvezli zvony (k výrobě nábojnic), podařilo se však ještě nahrát jejich zvonění na gramodesku. Radnice tehdy zrušila obecní strážníky (kteří mimo jiné vybubnovávali obecní vyhlášky) a zavedla pouliční rozhlas, z něhož kromě zpráv a písní pouštěla i kostelní zvonění. Ve školách se nedostávalo topení a proto byly vyhlašovány uhelné prázdniny, kdy jsme jen chodili 1x týdně pro úkoly. Řada občanů byla zatčena pro neplnění okupačních příkazů a někteří se nikdy domů nevrátili. Každý odpor Němci krutě trestali. Všeho byl velký nedostatek, zejména potravin a osobních svršků, nejvíce tím trpěli děti. Všechno Němci podřídili potřebám války. Maminky přešívaly a kombinovaly různé kusy látek, aby měly do čeho nejen děti obléknout. Třeba i boty-dřeváky byly na poukaz, který každý nedostal. Kde to šlo, lidé si pomáhali, sháněli brambory a obilí u hospodářů a chleba u pekařů. Před Němci se museli často až do noci v polích schovávat, všude byly kontroly a zatýkaly chycené s proviantem. I my jsme obilí šrotovali doma načerno a pekli z něj chleba, protože lístkové příděly nestačily. Stejné to bylo u ostatních věcí, za peníze se daly koupit jen věci na příděl. Peníze ztratily svou hodnotu také tím, že Němci zavedli kurs 10 korun za 1 marku, čím všechno užitečné všude vykoupili. Občané se scházeli v podvečer na návsi, besedovali o situaci a my děti poslouchali a občas zazpívali, třeba Chaloupky pod horami, co se stalo s Vámi, byly jste takové hezké, vy naše chaloupky české … (to se vzpomínalo na uloupené pohraničí; jindy zas na mnichovskou zradu Francouzů a Angličanů), ale dělaly se i dobové vtipy na situaci, které pomáhaly přežít. Krátce před koncem války jsme plakali, když spojenecké letecké svazy rozbombardovaly vysočanskou továrnu ČKD a ptali jsme se Proč? Tam jezdilo za prací nejvíc dělníků z našeho městečka. Už 3. května 1945 se začly objevovat červenomodrobílé prapory ČSR a přes naše městečko prchaly německé jednotky a s nimi i němečtí utečenci z východu s naloženými vozy směrem na jihozápad. Za pár dní byl konečně konec války a všichni si oddechli. Na 9. máje jsme s radostí v Úvalech vítali přijíždějí tanky Rudé armády, pádící krvácející Praze na pomoc od Č. Brodu. Koncem války už bylo Němcům úzko, mleli z posledního, neměli už ani dost vojenské výstroje a tak vojáci nosili záplatované uniformy. V rámci programu Winterhilfswerk vybírali od lidí povinně darované zimní svršky, každá rodina musela něco dát. Otec jim věnoval náušní zimní chrániče „sluchátka“.

Otec – vyučený autolakýrník ve Vídni – kamarádil s p. Rémišem – lakýrníkem z úvalské Pařeziny a také se sklenářem p. Vinopalem z Úvaláku, poznali se na stavbách. Na Úvaláku měl také provozovnu známý instalatér Werner. Blízko na rohu ještě byla tiskárna p. Vogla (tiskl hlavně parte) a dlouhá přízemní nouzová budova školy, kterou za Protektorátu zabral Wehrmacht; zabral i další objekty, včetně školy dole na náměstí a ty byly propojeny několika různě zavěšenými spojovacími kabely. Ředitelem školy byl tehdy p. Rýdl, bývalý řídící učitel z Doubravčic. Sluší se poznamenat, že českobrodský okres sahal až za Sibřinu, ke změně došlo až r. 1960, kdy vlastně nové středisko okresu Praha – východ nikde nevzniklo, něco bylo v Říčanech, něco v Čelákovicích a něco v Praze. Často měly školy v zimě uhelné prázdniny a protože tu úvalskou zabrali vojáci, chodili si žáci pro úkoly až do škvorecké měšťanky.

V hotelu Budka proti nádraží byla za války ubytována skupina HJ (hitlerjugend), často pochodovali městem v uniformách. Uprostřed náměstí byla vybetonována plocha pro tržiště a na ní r. 1942 Němci vymalovali vápnem velké písmeno „V“ – (victoria) na počest tehdy vítězného válečného postupu do Ruska. To „V“ malovali i různě na domy. Kousek nad tržištěm byla lékárna s nápisem M. Ph. (magistr pharmacie) se starým panem lékárníkem, který byl stále zahloubán do tlusté knihy s výpisy recepisů a také vyráběl různé pastilky. Většinu léků vyráběl lékárník z lékařským předpisů, které mohly mít i desítky položek ingrediencí. Za války musely školy sbírat léčivé byliny. Ve škole jsme je sušili na půdě a o prázdninách s p. učitelem jsme je napytlovali a odvezli autobusem k výkupu do té lékárny. Naproti lékárně měl obchod s průmyslovým zbožím p. Zelenka, kterého Němci jako žida zlikvidovali. U něho se dalo koupit úplně všechno, vše dokázal obstarat.

Já od července 1942 už jezdil do učení ve Velimi – ještě mi nebylo 14 let a do úvalské měšťanky jsem 2x týdně odpoledne jezdil do učňovské všeobecné pokračovací školy. Byla tam v naší třídě různá řemesla – od prodavačů, malířů pokojů, přes čalouníky a truhláře až po černá řemesla. Učili nás hlavně o různých materiálech, plánování, bezpečnostní, právní a finanční předpisy, také tvorbu návrhů a prezentací a hlavně jak se chovat k učebnímu pánovi, spoluzaměstnancům či zákazníkům a co je obecně zakázáno. Leccos z toho jsem mockrát v životě potřeboval, například že „KDO SE SE NENAUČIL POSLOUCHAT, NIKDY NEBUDE MOCI POROUČET“. Díky tomu jsem si dokázal všude sám poradit, stačilo mít oči otevřené a sledovat jak se co dělá. Samotné biflování textů bez praxe, nebo dokument získaný podvodem, jsou pro život bezcenné. Vzor jsem měl ve svém otci, který si se vším věděl rady a postavil pro svou rodinu postupně 3 domy. Na zahradu sázel stromky od p. Hlávky z Úval (pěstoval je ve školce na rohu škvorecké a přišimaské silnice). Byl takový všeuměl, dokonce i známý proutkař. Plánky domů si navrhoval a vypočítal sám.

Z té pokračovací školy si spolužáky již nepamatuji, jedním z nich byl Čermák. Pamatuji patrový bývalý zájezdní hostinec vedle úvalské školy se třemi průjezdy, ten už je nahražen jinou stavbou. Naproti němu jsem chodíval k holiči. Kdysi vedla státní silnice od Prahy s kopce Úvalák do města přes závory ke škole, odtud k parketárně kolem mlýna a dál do kopce Stříbrňák přes cihlový nadjezd a dál na Č. Brod. Na náměstí kousek nad školou bývala benzinová pumpa.

Vzpomínám na bourání cukrovarského komína; bourali jej shora z posuvného lešení po cihlách, které házeli dolů. Měli obavy o sousední objekty, které by odstřel zřejmě nevydržely. Kousek od cukrovarské zdi směrem ke Škvorci byla hospoda, kam jsem někdy zašel se občerstvit. Hospodský mi za války ukazoval díru ve stropě, jak tudy propadla letecká střela prý těsně vedle jeho postele. Ty letecké souboje se odehrávaly hlavně podél žel. tratí.

K nádraží do Úval jezdíval ze Škvorce malý autobus p. Studeného a pí. Kalabisové a z Doubravčic přes Masojedy, Hradešín a Přišimasy podobný autobus p. Strnada. Ale daleko nejvíc jezdili dělníci k vlaku na kolech, většina měla na řídítkách tzv. karbidku k jízdě za šera. Na kraji Nádražní ulice poblíž závor bývala velmi frekventovaná úschovna kol. Na protější straně nad závorami byly schody do ulice nad tratí, kudy jsem chodíval z nádraží pěšky pod viadukt, kolem Fabráku a dál přes Slovany – vedla tudy značená turistická stezka k Široké louce kolem Škvoreckého potoka a přes Škvorec dál k jihovýchodu. SK Slovany měl vlastní fotbalové hřiště, jenže z jedné brány do druhé pro převýšení skoro nebylo vidět. Jinak byl v Úvalech ještě hlavní fotbalový klub, který měl na drézech logo místní tukové továrny VEGA, do které vodily školy své žáky na exkurze a každý dostal housku s margarínem.

Ještě před válkou pamatuji, jak jižně statku Hostín při škvorecké výpadovce na kopci nouzově přistál čs. voj. větší jednoplošník, jenže se mu na kola namotalo obilí a dřevěná vrtule se zapíchla do země. Pilot to přežil a pak přijelo nákladní voj. auto, odmontovali křídla a letoun odvezli do Kbel. Za pár měsíců na protějším vrchu škvorecké silnice podobně nouzově přistála voj. dvojplošná stíhačka, ale zůstala nepoškozená a po profouknutí palivového potrubí s novým pilotem odletěla. Ten prostor měli vojenští piloti ze Kbelského letiště jako cvičný, často tu prováděli akrobacie. Nedaleko v Třebohosticích „Na plachtě“ (cca 400 m n.m.) byl tehdy světelný letecký maják k orientaci letadel, které ještě něměly radiostanice. Jeho otáčivý oboustranný světlomet záříval velmi daleko po obloze až do německé okupace. Ten dvůr Hostín vlastnil tehdejší úvalský starosta, myslím že se snad jmenoval Bečvář. Pokud jsem psal o tříobloukovém železničním mostu, pamatuji jak pod ním často stával žebřiňák s naloženou fůrou sklizeného obilí určeného k výmlatu.

Když začínala televize, bylo složité zajistit retranslaci signálu. Tenkrát kolem r. 1952 byla nahoře nad Úvalákem postavena nová retranslační věž a její zvláštností z počátku bylo, že TV signál se dal vysílat jej jedním směrem. Tak se třeba několikrát denně otáčel anténní systém, podle toho odkud a kam bylo třeba TV signál nasměrovat. Digitalizace byla ještě neznámá. V té době už jsem žil jinde, ale rád na tu dobu vzpomínám.

Kamarád mi poslal snímek bývalého trojobloukového železničního nadjezdu, málokdo dnes ví, jak Úvaly kdysi vypadaly. Ten snímek přikládám. O historii Úval kdysi napsal hezkou knížku jeden úvalský farář (byla ke stažení na internetu) a dnes se o pokračování historie starají také kronikáři. Bude vhodné spojit všechny zdroje.

1938 Úvaly Knížek

Ještě vzpomínám, jak nám kdysi p. učitel ve Škvorci přednášel o hudebním skladateli Boh. Foersterovi, který často Úvaly navštěvoval a prý místní škole složil a věnoval hymnu. Nikdy jsem se jí ale nedopátral, třeba leží v nějakém zapadlém archivu.

Všem občanům Úval přeji spokojený život.
Jeroným Knížek, únor 2009

Poznámka autora:
Četl jsem internetovou publikaci o Úvalech a mám několik poznámek k článku Úvaly 1995. Jsem škvorecký rodák, r. 1928 a již od 30-tých let jsem poznával život v Úvalech. V tom článku je o cukrovaru jen malá zmínka, ale už jako dítě jsem dovnitř chodíval – jezdily sem povozy s řepou a odvážely si řízky či melasu, nebo vápennou šámu, dovážené železničním pendlem z českobrodského cukrovaru. Vlečka vedla přes škvoreckou silnici podél tříobloukového železničního cihlového mostu, kudy protékal ještě potůček z protějšího rybníka. Z druhé strany mostu vedla přes tuto silnici úzkokolejka z parketárny do protější ohrady. Vedle ohrady byl za války ještě v provozu mlýn, kde nám na černo semleli pytel obilí na chleba (vše bylo na lístky). Na Stříbrňáku byla výrobna limonád Bujarka, stáčených do lahví s klapací keramickou záklopkou – takové láhve se žitovkou si nosili dělníci sebou do práce. Tehdy vedla skrz Úvaly českobrodská státní silnice z kopce Úvaláku (tam ve Škvorecké oboře byl v provozu Knížecí Liechteštejnský lesní úřad, lidově zvaný fořtovna a odtud byly spravovány okolní lesy až někam k Černému Kostelci). Teprve dlouho po válce byl vybudován objezd jižně cukrovaru a zrušen i cihlový nadjezd státní silnice vých. Úval. Do té doby docházelo často k polámání závor dopravci, dokonce pamatuji jak nějaké auto vjelo až do podchodu pro pěší. Teprve po válce se začal stavět podjezd v sev. části nádraží, protože u závor se stávalo i 15 minut. Už za války byl cihlový most nahražen kamenným a pak při rozšiřování kolejiště po válce byl přestavěn. Říkalo se, že měla vést třetí kolej až do Prahy jako širokorozchodná. Pamatuji, jak byl před německou okupací naším zmobilizovaným vojskem chráněn úvalský viadukt, postavili si na okraji proti cukrovaru palebný kryt. Jako kluci jsme s bráškou chodili pozorovat nádražní provoz – hlavně jsme obdivovali v budově dispečerský stojan s hejblátky a zvonečky a postranní klikou, také lokomotivy a stojany k napájení tendrů vodou Za války přestavěli nádraží – uprostřed postavili kryté nástupiště s podchodem. Všude bylo čisto, pořádek a to dbali železniční zaměstnanci. Za války jsem jezdíval vlakem až do Velimi. Postupně se cestovalo stále hůře, bylo zatemnění, ďo vlaku se člověk těžko dostával, jezdilo i na stupátkách, jezdily něm. voj. transporty a hitlerčíci, spousta lidí s ruksaky, vybomardovaní ap., do toho také voj. kontroly s puškami, naše pěkné vagóny byly nahrazovány starodávnými, které měly podél vlaku dlouhé stupátko a venkovní dveře do každého kupé, anebo vagony IV. třídy – bez lavic, většina oken byla zatlučena prkénky – byl nedostatek skla. Před každým vlakem lokomotivy tlačily až 3 ploché vagóny naložené kolejnicemi z obavy narušení tratí sabotážemi a k rychlé opravě. Hloubkoví spojenečtí letci napadali jedoucí lokomotivy – zažil jsem to u Peček. Schovali jsme se v brambořišti a letec nám lokomotivu úplně proděravěl. Šest hodin jsme čekali na náhradní lokomotivu a tou střelbou bylo úplně zpřetrháno drážní telegrafní vedení, které opravovali 2 dny. Každý drážní „vechtr“ byl vybaven žlutou tabulí s modrým pruhem a tou po obdrženém telegr. signálu oznamoval strojvedoucím ohrožení letcem. Stejně to nebylo nic platné, mnoho vlaků nedojelo do cíle. Koncem války bylo těžké se dostat včas do práce a domů, Vstával jsem ve 4 hodiny, hodinu pěšky na vlak, hodinu vlakem – někdy jsme ani do práce nedojeli, vzali nám lokomotivu pro voj. transport a podobně jsme se trmáceli domů třeba až ráno.
Mnoho úsilí našich lidí za těch podmínek stálo postupné odstraňování škod a doplnění základní výbavy. A teď si představte, co vadí dnešním lidem a zda jsou vůbec ochotní nějakým nedostatkem trpět. My to brali jako mus, bez přiložení ruky k dílu bychom se z té šlamastyky nedostali a je úplný nesmysl na to koukat politicky. Ten elán dnešním lidem chybí, umí hlavně natahovat ruku. Rozhodně mnozí nemají vůbec pojem, co byla opravdová okupace a totální nasazení.